Zrcadlo

     "Kamile!" vtrhla do ložnice Eva, když si její muž na posteli právě četl noviny, "zarezervovala jsem nám místa U dvou labutí."
Kamil ležící na posteli sundal brýle a upřel své, ještě rozespalé oči na Evu.
     "Ahoj Evo. Jo, to je fajn. Mám teď několik dní volno, takže s tebou vyrazím kam budeš chtít," řekl téměř bezbarvým tónem.
     "Ty nemáš radost? U dvou labutí jsme měli svatební hostinu. Chci se tam vrátit a krapet zavzpomínat," řekla Eva rozjařeně, odhodila kabát na židli vedle postele a lehla si ke Kamilovi.
     "Ale to víš, že mám. Někdy je dobrý vrátit se tam, kde to všechno začalo."
     "Jooo," oddychla Eva, "přesně to mám na mysli. Nebude to sice tak oslnivý, ale bude to zase jenom o nás dvou. Už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsme na sebe měli tolik času."
     "Předtím, než se narodila Michalka s Filipem," řekl muž, otevřel šuplík u nočního stolku a vytáhl hromádku šedivých obrazových vzpomínek.
     "Pamatuju si, Kamčo, jak, když jsem ležela s Filípkem ve špitále, jsi každý den čekal pod okny nemocnice, abys mi popřál dobré ráno, než půjdeš do práce na chirurgii."
     "Podívej, tady jsme s dětma v Řecku."
     Kamil vyndal fotografii, na které je rodina pohromadě.
     "Bylo tam krásně, ale já z toho tenkrát nic neměla. Michalka dostala úpal a já s ní musela být skoro celou dovolenou v chatě," prohodila Eva a zakoukala se do fotky.
     "My s Filipem neměli čas. Mužský osazenstvo posádky se muselo postarat o potravu, aby se ženské nenudily a bylo co jíst."
     "No jo, to jsi celej ty, už zase si děláš alibi," řekla s mírným pousmáním Eva.
     "Kamile, vzpomeneš si, jak jsme se seznámili?"
     "Bylo to v nemocnici, ležela jsi na našem oddělení. Všichni chlapi z tebe byli úplně mimo, ale já věděl, že tě budu mít pro sebe."
     "Víš co? Skočím pro velký album. Třeba si vybavíme víc okamžiků," navrhla Eva a vyšla z ložnice. Když proběhla předsíní kolem zrcadla, měla silné nutkání vrátit se a pořádně si prohlédnout obraz, který se kolem ní mihl. Udělala mírný krok zpět, aby se zahleděla do svého zlatě rámovaného odrazu. Spatřila bezmocí unavenou ženu. Kolem očí, na krku, předloktí a obou zápěstích uviděla modré stopy po mužské agresivitě. Eva nemohla uvěřit pravdě, kterou ji zrcadlo bezcitně připomnělo. Vždyť Kamil ji přece už dvacet let bezmezně miluje.