Vláček

     Nadšený Petr pokládal malé kolejnice na podlahu a už se nemohl dočkat až své království rozhýbe. Ještě postavil malé nádraží, stromovou alejku a bylo hotovo. Připravil vláčkovou soupravu na kolej. Cvak a vláček se rozjel. Petrovi přecházel zrak. Malé barevné vagónky projížděly pokojem po malých kolejnicích. Červený za žlutým, modrý za malou cisterničkou a dohromady vytvářely barevné divadlo. Před Petrem najednou ožil svět velkých vlaků, které vždycky tolik obdivoval. Dědeček s ním chodíval na místní nádraží, kde Petra vlídný přednosta prováděl těly lokomotiv, které už dlouhý čas nikoho nesvezly, přestože vzhlížely přátelsky, alespoň pro malého Petra, fascinovaného jejich krásou. V menším provedení se mašinky proháněly po místnosti a Petr za svým královstvím pobíhal, aby mu neunikl nejmenší detail poutní cesty malých hraček. Pozor závora, malé cinknutí a vlak pokračoval ve své jízdě. Náhle se ozvalo sliné zadrnčení a Země se otřásla v samotném jádru. Malé kolejnice zasypaly obrovitánské kameny, k nimž se barevná soupravička vesele blížila. Petrovi se zatajil dech, a čím byl vláček blíže, tím více dech ztrácel. Poslední výhybka, poslední zatáčka a... bum! Vláček narazil do kamenné hrázi. Petrovi se rozzářily oči a jeho vzrušení nebralo konce.
     "Petře, přestaň tam blbnout a jdi za Tomáškem, potřebuje nasadit řetěz na kolo," ozval se z vedlejší místnosti ženský hlas.
     "No jo, vždyť už jdu!" vykřikl Petr a vypl trafo.
     "Jsi jak malej kluk," prohodila žena a zakroutila očima.
     "Ale proto sis mě přece vzala," řekl šibalsky Petr své ženě a políbil ji na tvář.