Vesnická novoroční

     Právě jsme se vrátili z nákupu. Cesta do pět kilometrů vzdálených Třebívlic, ve kterých jako jediných široko daleko najdete kromě hospody (dvoulitrová cola za 100 korun) také pultový obchůdek i samoobsluhu, se za slunečního svitu ustojí docela dobře. Cesta zpět do Dřevců za měsíčního svitu je o dost náročnější. Totiž, abyste dobře pochopili, vypravili jsme se na nákup do oné vzdálené vesničky, z níž cestu zpět nám zkomplikovala nespolehlivost dopravního podniku. Prostě jsme čekali několik desítek minut na autobus do Dřevců a nedočkali se. Šli jsme tedy pěšky, byli jsme totálně prolezlí mrazem a střídavě si vyměňovali tašku nacuclou nákupem, který nám za ten úmor snad ani nestál. Ale se zpětným pohledem úmor hodnotím jako ozdravné rozpuštění vánočního sádla a inspirativní zkušenost s venkovem prostoupeným tajemnou atmosférou starých pověstí. A tak sedím v malé vytopené chatce, jejíž poetickou náladu kazí jen můj notebook, v krbových kamnech se mezi polínky prodírá teplodárný oheň, místnost protkal ospalý klid a já mám na jazyku pověst dočista pravdivou.

 

     V zemích koruny české bylo k nalezení nemálo vísek, ale jen jedna se jmenovala Stračenov. Nebyla to vesnička nijak odlišná od jiných. Měla domečky malé, střední i velké, stavěné z kamení, opuky i cihel. A jak to tak bývá, i obyvatelé se různili nejenom výškou, ale také inteligencí, ražením nebo majetkovým vlastnictvím. Na vesnici žila chudá rodina kováře Tománka. Kovář to byl výjimečných kvalit, ale protože panovala předlouhá zima, výheň vyhasla a zakázek nebylo. S Tománkovými sousedili Zimbazovi. Starý Zimbaza jezdil automobilem do sousední vesničky na stavební práce, ale protože panovala předlouhá zima, práce byly pozastaveny a vůz odmítal vzdorovat hustým závějím. Zimbaza tedy ani nemohl dopravit na poštu pro důchod vdovu Kropáčkovou, která bydlela hned vedle jeho stavení. S vdovou Kropáčkovou sdílela pozemek rodina učitele Radílka, kterému byl rovněž odepřen výkon povolání. Zima byla předlouhá, uhelné zásoby vyčerpány a stížnosti rodičů na všelijaké nachlazení, přimrznuté kalamáře na rukou, zamrznuté sešity jejich ratolestí byly završeny uzavřením školy na dobu neurčitou. Je to ale pech, myslel si Radílek, když každé ráno koukal do oken statkáři Jouzovi. Tak jako statkář Jouza se neměl žádný obyvatel Stračenova. Obrovský statek a v něm prasata, krávy, králíci i slepice. Na prasata udírna, na krávy patentovaný odsavač mléka, na králíky pekáč a na slepice též, ovšem v případě, že se Jouza přejedl vajíček natvrdo nebo vaječných omelet, které mu žena připravovala k snídani. Jouza se měl zkrátka královsky. Byl si toho vědom a na své chudé sousedy hleděl shora oknem ze své dobře zásobené spíže. Hlad ho nebolel, místo práce jej živil statek a kdyby náhodou přišla krize, spíž jistila nejnutnější. Nejednou za Jouzou přišel soused s pokornou prosbou. Jouza namísto vyhovění zabručel cosi o přiživování a že to tak nenechá, že všechno co ten bídák vidí je vypěstováno v potu tváře a že nevydá ani prasečí chlup. Sousedi si Jouzovy chamtivosti byli vědomi a vůbec se jim nelíbila.

 

     Rok se chýlil k závěru a zima přituhovala. Tománek houkl na Zimbazu, Zimbaza povykl na Kropáčkovou, Kropáčková pozvala Radílka a Radílek obloukem obešel statek Jouzy, aby včas dorazil k Tománkovým na pravidelné shromáždění v rámci bilančního potlachu. Snad tuhá zima donutila vesnický lid k zamyšlení nad vzájemnými vazbami a usnesl se, že mezi ním bují vřed. Vřed hlodavý a velmi nebezpečný. Vřed, který se musí odstranit dříve než praskne a rozseje svou černou žluč. Tím vředem byl označen statkář Jouza. A vymýšlel se plán. Vdova Kropáčková navrhla otrávení Jouzy jedem, méně zlomyslný Zimbaza nadhodil otrávení Jouzovy chovné zvěře, žhářský kovář Tománek v duchu zapaloval Jouzovo stavení, ale za bouřlivého potlesku všech přítomných nadevše vítězil nápad moudrého a rozváženého učitele Radílka.

 

     A hned následný den se vesnický lid dal v zájmu udržení harmonického života v obci do realizace Radílkova plánu. Za několik málo dní měl přikráčet nový rok a natěšený Jouza se nemohl dočkat novoročního vyuzení dobře proleženého vepřového. Už se chystal k broušení nožů, když z obecního rozhlasu zaslechl nejasně slyšitelný Radílkův přednes. "Vážení spoluobčané Stračenova. Již dávní kronikáři zaznamenali zlou předtuchu o úplném pokrytí sněhem naší malebné vísky. Datum úplného zapadnutí dopadá na přechodnou noc z roku letošního do roku následujícího. Jak všichni víme, zima je neobvykle dlouhá, důrazně tedy urgujeme místní lid k vytvoření zásob jídla na přežití tragické události. Doufáme v rychlou záchranu či náhlý příchod jara." V amplionu zachrčelo a Radílek se odmlčel. Oněměl i Jouza otřesený zlou zprávou. Zbídačená, vyhublá a dokonce uhynulá zvěř pod nánosy sněhu byla Jouzovou noční můrou. Vzteky popadl sekyru a pobil prasata, krávy, králíky i slepice. Vepřové vyudil v jitrnice, ovárek a koleno, hovězí dal do omáčky, králičí upekl a slepičí též, poněvadž s bídnými vajíčky nebo omeletou by si v období hladu nevystačil. Zatímco Jouza vybíjel zvěř, jeho sousedé napjatě očekávali statkářovu reakci při zjištění, že zavátí obce sněhem byl pouhý výmysl.

 

     Chamtivá Jouzova rodina snědla všechny masné zásoby ještě dříve, než dal rok vale. Stáje a ohrady zely prázdnotou, stejně jako stodoly, králikárny a slepičince. Pohled na Jouzův statek byl stejně žalostný jako pohled na chudé hospodaření Tománka, Zimbazy, Kropáčkové nebo Radílka.

 

     Inu zkraťme to, přátelé. Když Jouza při přechodné noci, za níž rok střídal rok, zjistil, že předpověď kruté vánice byla mylná, jeho cholerická povaha vybouchla v parní válec, který rozválcoval i to poslední, co Jouzovi zbylo - manželství. Síru chrlil i na své sousedy (hlavně Radílka), ti však jeho chováním ohromeni nebyli a zabručeli cosi o tom, že i mistr tesař se utne a jen hlupák může věřit astrálním předpovědím nějakých pomatených šalamounů a z každého vrcholu že se prý hledívá do propasti až Jouza vychladl. Navzdory nelítostnému průběhu zimy přišlo jaro v brzkém čase a Jouza neměl krom prázdného statku vůbec nic. A protože jej dosud živil pouze chov zvířat, musel se přičinit, aby vydělal nějaké peníze na živobytí. Tománkovi dmýchal výheň, paní Kropáčkovou vozil namísto Zimbazy, který Jouzovi sehnal práci na stavbách, a Radílkovi nepomáhal. Ani nemusel, ale hlavně nechtěl. To víte, křivda je křivda a Jouza svou povahu nezapřel ani po této trpké zkušenosti. Za vydělané peníze si koupil jedno prase i kravku a králíka se slípkou. A když nějaký soused vyžadoval opětovanou výpomoc, Jouza si cosi zabručel, ale vydal se.

 

     Co bylo s Jouzou dál se neví. Jedni říkají, že statek prodal a odešel ze Stračenova počít nový a slušnější život někam, kde jej neznají. Druzí tvrdí, že vyloupil kampeličku a odletěl s dobytkem na Sajšely (snad psali v dobovém Hromu nebo Auvajs!).

 

     Ať už je to jak chce, oheň v krbu pomalu dohasíná a s ním se chýlí ke konci i mé vyprávění a vlastně i pobyt na chatě. Bylo mi s vámi dobře a přeji vám úspěšný vstup do nového roku… a zamyslete se nad tím, jestli ve vašem státě, městě nebo životě neparazituje nějaký Jouza. A pokud ano, zúčtujte s ním. Já se jdu podívat jestli jsme náhodou nezapadli sněhem… Brzy nanapsanou.