"Vzpomínáš, jaký to bejvávalo? Takový už dneska nic nebude..." slyším klábosit dva neznámé muže, kteří v pokojně plynoucí diskuzi bilancují mladá léta. Nikam nespěchají, nehádají se, nepřou se o názory a pravdy, sálá z nich klid a pohoda, takové to pokojné podzimní tlení, kdy se příroda připravuje na další etapu života. Lidský život prochází etapou jedinou, mající pouze dva pevné body - začátek a konec. Mezi těmito příboji je moře času, který mnohdy uplývá rychleji, než si dokážeme představit. Když jsem dva staré děduly poslouchal, uvědomil jsem si, že tito pánové zase tolik staří nebudou a sil mají také jistě dostatek k tomu, aby jejich život, ač v podzimním období, ještě obohatil své okolí o mnoho pěkných chvil nebo úspěchů. V tom je ale velký zádrhel. Místo aktivit a dalšího rozvíjení svých schopností unaveně zívají nad příležitostmi a stýskají si, že jsou na vše příliš staří. Nikdy ale není pozdě začít, na konec často bývá příliš brzy.
Většina starších lidí na svou budoucnost rezignuje a uchyluje se k ospalému stereotypu v blábolení se známými o vysokých cenách v gigamarketech, nemocech a klišé v rámci sentimentálního nahlížení do minulosti. Jakoby měli všechno odžité a čekali na konec. Nemají snad už co říct? Určitě jo, ale stali se oběťmi jízdního řádu dnešní společnosti, udávajícího trend, že každý starý člověk je použitý, tudíž je nepotřebný a odstrčený na okraj lidského "sortimentu". Nemalou zásluhu na této situaci mají také sami "zralí". Mnohdy zbytečně vyklízejí prostor mladším, aby měli větší příležitosti, což je chvályhodné, ale nepříliš produktivní, jelikož člověk vyššího věku je znalejší, zkušenější a moudřejší, než desítka mladých lidí dohromady, kteří svůj potenciál teprve poznávají a učí se jej pojmenovat, z čehož vyplývá spousta fatálních kiksů. Nahrazování moudrého a zpravidla neomylného stáří aktivním, ale neohrabaným mládím na pracovištích tedy nebývá nejvychytanějším krokem k rozvoji a budování impéria společnosti, ačkoliv je to, zejména v poslední době, velkým trendem. Zřejmě bych měl jako mladík, který hledá uplatnění na trhu práce s vidinou praktických zkušeností jásat, ale vím, že mladí pracanti s nelibostí skousnou rady zkušenějších, ačkoliv ve zralém věku budou zase chtít předat "zaručené patenty" následujícím generacím, které budou stejně nedobytné. To je zřejmě přirozený koloběh a hlavní důvod, proč k chybám mladých lidí dochází tak často.
Závěrem bych dodal, že na světě je spousta padesátiletých, kteří ještě stále mají světu co nabídnout, ale také spousta dvacetiletých, kteří tady už dávno nemuseli být. A ačkoliv jsem ještě mladý, což znamená, že i já se stále dopouštím mnohdy nenapravitelných chyb (já vím, žes mi to říkala, mami…), tuším, že pojem stáří je jen pouhé slovo, sloužící lidem k tomu, aby život rozřadili na různá období a našli si tak záminku pro vzájemné nepochopení. Pro některé stáří symbolizuje zlomový okamžik, pro (škoda, že pouhou) menšinu z nás, které slouží zdraví, výzvu do dalšího boje s banálními i těžkými lidskými úděly. Někteří se v tomto období cítí vyzbrojenější než kdy předtím. Pro jiné tato dekáda znamená oslabení vlastního arzenálu zbraní, díky kterému problémy hravě zdolávají, u nichž je pochopitelné, že užívají zasloužený odpočinek a na nějaký návrat do horské dráhy, které tak sebevědomě říkáme "aktivní život", se už logicky nechystají. Skutečně ale umírá jenom ten, kdo poslední kapitolu života uzavřel, přestože je stále o čem psát, nemyslíte?
Takže "staří prďoši", kopněte do gauče, zahoďte papuče, rozbijte stereotypy a jděte mládí ukázat, že do starého železa patří výhradně ten, kdo se sám odepíše. Držím palce!
(Foto: Alena Brožová)