Robert

     Poznali se, když Eva nastupovala do taxíku. Robert byl smělý kluk, jehož směšně vyhlížející kostkované sáčko vzbudilo v Evě zájem poznat toho podivného mladíka, co se jí snažně pokouší rozbít denní harmonogram. Co vlastně tenkrát chtěl? Pozval ji na kávu, ale flirtovně nepůsobil. Na to byl příliš hrdý. Robertův přátelsky vyhlížející kukuč vybízel k bezstaroztnému prožití odpoledne. Vždyť on sám vypadal, jakoby slova povinnost a dbalost ani neznal, a Eva se Robertovou nespoutaností ochotně nechala strhnout na několik dalších měsíců, během nichž si o sobě řekli snad všechny podrobnosti svých osudů. Opravdu všechny?

     Své chvilky nazývali černými minutami, které se často protáhly do ranních hodin. Povídali si, smáli se, brečeli. Eva si nikdy s žádným mužem tolik nepovídala. Překvapil ji Robertův gentlemanský postoj nápadníka, který chce ženu důkladně poznat. Milovala ho. Cítila to v morku kostí, konečkách prstů. Chtěla mu to říct, a ten den byl vhodný. Další schůzku totiž naplánovali v Evině bytě.

     Eva seděla před zrcadlem a stále přemýšlela, jak to Robertovi sdělit. Bála se, že pro něho vzájemná vazba symbolizuje pouhé přátelství a nechtěla Roberta svým rozpačitým krokem docela ztratit. Trénovala, začínala stále znova. Nakonec se rozhodla vsadit na přímost a ryzí upřímnost. "Jo, to přece zabere. V nejhorším se tomu zasmějeme a svět se nepohne," řekla si, když zaslechla zvonek.

     "Ahoj Evi!" vykřikl dobře naladěný Robert. Všiml si Eviny křečovité snahy o bezprostřední uvítání.

     "Jsi v pořádku?" optal se.

     "Ale jo, všechno je fajn. Posaď se, hned přijdu."

     Robert se usadil a rozhlížel se po Evině skromném, ale útulném bytě.

     "Dáš si martini, Roberte?"

     "Že se vůbec ptáš. Tak o čem dneska? Posledně jsme nedokončili strýce z máminy strany."

     Robert se dal do vyprávění, zatímco Eva upíjela martini, nevnímajíc jeho slova. Sbírala odvahu, a když pocítila vhodný okamžik…

     "Roberte," přerušila jej, "musím ti říct něco důležitýho."

     Evě se nejistotou rozechvěl hlas. Přesto doufala v obětí hodné Pilcherovské romance.

     "Víš já … Já se do tebe zamilovala, Robe. Nosím tě hluboko v mysli. Moc tě miluju," vyhrkla ze sebe jedním dechem a následně se zarazila, očekávajíc Robertovu reakci.

     Robert na Evu udiveně hleděl pohledem, který poklesl stejně, jako věčný úsměv na jeho tváři. Trhaně vydechl a nervózně se rozhlížel po místnosti. Vstal, odložil skleničku a chystal se k odchodu.

     "Roberte, promiň. Já ti nechtěla ublížit. Jestli máš jinou holku, pochopím. Můžeme zůstat kamarádi, ne?" vyběhla za Robertem vyděšená Eva.

     "Je nejvyšší čas, abych zmizel. Měj se."

     "Zavolej mi, až mě budeš chtít vidět," vykřikla Eva za odcházejícím klukem, který jakoby jí odcházel ze života. Intuitivně cítila, že ho vidí naposledy. Stála na chodbě a bezradně civěla do tmavého prázdna.

     Robert nezavolal druhý den, ani další roky. Na adrese, na níž bydlel, jej Eva hledala bezúspěšně. A protože neznala jediného jemu blízkého člověka, netušila za kým jít pro radu. Nezbývalo, než se smířit s faktem, že jí Robert zmizel ze života. Nedokázala si Robertovo rozhořčení vysvětlit, byla si však jista tím, že nikdy nezapomene.

     Čas plynul a Eva se ujala místa lékařky ve Fakultní nemocnici, oddělení pro pacienty s nevyléčitelnými onemocněními. Profese byla pro Evu posláním. Se všemi pacienty udržovala přátelské vztahy, zejména s Jindřichem, starším mužem, jehož věk byl, vzhledem k metastázující rakovině žaludku, těžko odhadnutelný.

     Byl deštivý večer a Eva neměla žádný program. Rozhodla se, že probere staré kartotéky po svém předchůdci. Různí lidé, různá jména, různá smrt, i druhé šance. Stejné, únavné. Rozhodla se, že další jména si ponechá na jindy a dnes půjde domů, když postřehla kartu s fotografiemi povědomé tváře. Vytáhla ji a pečlivě prostudovala.

     Robert Polák, datum narození …, datum úmrtí….

     Nyní si byla skutečně jistá. Byl to Robert. A diagnóza? HIV pozitivní!

     "Paní doktor, jste tady?"

     "To jste vy, Jindřichu? Pojďte dál."

     "Co tady kutíte tak pozdě? Já bejt váma, už jsem v pelechu."

     "Proč neležíte? Máte pokoj několik kroků, já musím urazit pěknou cestu, a koukněte z okna."

     "Co študujete, jestli se můžu zeptat?"

     "Jindřichu, neznáte tohoto muže? Musel jste se s ním setkat."

     "Robert Polák? Jo, to je ten ukecanej. Oslovil mě a pak se naše řeč nezastavila. Povídal něco o tom, že ho rodiče vyrazili jak prašivýho psa, protože byl gay. Tak si dneska říkají ti teplí, víme paní doktor? Pak to s ním prej šlo od desíti k pěti. Zkoušel drogy, prostituci. Živil se jak se dalo. To víte, osamocenej kluk, sbíral kamarády. Bylo na něm vidět, že se potřebuje vykecat."

     "To stačí, Jindřichu. Jste laskav. Musím už jít," ukončila rozrušená Eva pacientovo vyprávění.

     Temná chodba, jejímž středem Robert odcházel, byla jasnější, než kdy předtím.

     "Jo, paní doktor, kdyby vás to zajímalo, tak tenhle Robert jim tam leží na prkně už nějakej pátek. Nikdo prej o jeho tělo nejeví zájem," pousmál se Jindřich a odešel.

     Robertův příběh Evě nedal spát. Setkání s ním pochopila jako výzvu. Následující dny zajistila sporý obřad jako poslední tečku za přátelstvím.

     "Paní, někdo by s vámi chtěl mluvit," oznámil Evě farář v průběhu smutečního obřadu.

     "Kdo jste?" optala se Eva neznámého mladíka.

     "Byl jsem Robertův partner. Nějaký čas jsme spolu žili, než mu řekli o nemoci. Věděl jsem, že zemřel. Chtěl jsem mu udělat důstojný odchod, ale vy jste mě předběhla. Kdo vlastně jste?"

     "Já … Já jsem … Jsem jeho rodina," odvětila nepřítomně Eva a bez dalších slov opustila místnost.

     Před budovou na ni čekal taxík. Když se chystala nasednout, mladík ji uchopil za rameno.

     "Slečno nebo paní, nechtěla byste posedět a popovídat o Robertovi? Rád bych se o jeho rodině něco dozvěděl," navrhl.

     "Oh ne, raději ne. Promiňte, spěchám," odbyla jej Eva, nastoupila do vozu a ještě než vůz zabočil za roh ulice, sledovala v obzoru mizejícího kluka v kostkovaném sáčku, který se až nápadně podobal Robertovi.