Psycholog

 

 

     "Pan Dvořák dorazil. Mám ho pustit k vám, pane doktore?" tázala se sličná asistentka mladého muže s voskově lesklou pleší, tenkou vázankou nakřivo ulíznutou na bilé košili, sedícího v koženém křesle za intimity osvětlení slabě žhnoucí stolní lampičky a částečně stočených žaluzií ukrývajících velká francouzská okna. V osvětlení, ve kterém doktor Peling rozkrývá niterní rozkoly nachlup načasovaných návštěvníků, hledajících recept k rozpletení starých uzlů z návratných i neodčinitelných událostí, vzletů a pádů. Doktor Peling vždy volil nejobratnější a co nejméně agresívní dotazy, při nichž se klienti neklidně nakrucovali, kousali nehty, kouřili cigarety, klepali prsty do stolu, smáli se nebo ronili slzy, ale pravidelně si doktor vyslechl to, co potřeboval, přímo či nepřímo vyslovené.

"Jistě, jistě, ať pan Dvořák vejde," odpověděl doktor uhasínajíce cigaretu a upravujíce si vázanku.
Do dveří vstoupila nesměle kráčející shrbená silueta muže. Teprve když se muž přiblížil ke stolu doktora Pelinga, vynikly rýhy v obličeji, přesně zaznamenající dlouhý život tohoto oraženě vypadajícího staříka ve věku kolem osmdesáti. Doktora překvapil staříkův vitální příchod i pevný stisk ruky.
Doktor Peling vybídl staříka k posezení a asistentku k uvaření lahodné kávy.
Stařík usedl a mlčky se rozhlížel po kanceláři. Doktor Peling jej nevyrušovajíce pozoroval v domnění, že pan Dvořák potřebuje vydechnout před tím, než začne vykreslovat svůj problém.
Jaký tak starý muž může mít problém? myslel si doktor. Působí stabilně a spokojeně, téměř důkaz vyrovnaného stáří, domýšlel napjatě.
"Víte," rozrazil ticho kývavým hlasem stáří pan Dvořák, "tohle místo je mi povědomé."
"Možná jste mne už navštívil," prohodil klidně doktor Peling vypisujíce stvrzenku o platbě.
"Kdepak, to bych si pamatoval. Víte, ve všech ordinacích je to stejné. Jedna mi připomíná druhou."
"Tak copak vás přivedlo ke mně?" šel k věci doktor Peling.
"Stáří," pronesl muž s hlubokým oddechem.
"Stáří?" tázal se udiveně doktor. "Stáří může být dmýchadlem mnoha problémů nejen zdravotních, ale abych řekl pravdu, moc takových klientů jsme tady dosud neměli. Váše potíže mne zajímají."
Pan Dvořák se protáhl a usrkl z šálku horké kávy.
"Víte, pane doktore, vy jste ještě mladý a těžko pochopíte moje trápení, ale věci se mají takhle. Ještě před mnoha lety jsem si myslel, že si od své profese dokážu udržet profesionální odstup. Dařilo se. Měl jsem ženu a dvě zdravý dcerky. Koukněte, to jsou ony."

Starý muž vytáhl z kapsy omšelou peněženku a rozevírajíce ji položil na doktorův stůl. Doktor Peling prohlédl zažloutlé malé fotky s dost podobnými dívčími tvářičkami poskvrněnými hnědými flíčky času.

"Jsou roztomilé. Musí to být hezké ženy, " řekl doktor a vrátil je panu Dvořákovi.
"To nevím, doktore, neviděl jsem je už spoustu let," odvětil. "Máte rodinu, doktore?" otázal se stařík.
"Mám, ženu a dva syny."

Doktor pohlédl na zlatě rámovaný obrázek stojící vedle lampy.

"A pročpak se s dcerami nestýkáte?" zajímal se.
"To je dlouhé vyprávění," řekl starý muž.
"Jen vyprávějte, od toho jste tady. Ovšem pouze v případě, že jste nepřišel s jiným trápením."
Stařík se napil kávy, uvelebil se v křesle a začal vyprávět.
"Víte, za všechno může práce, ta zpropadená práce!" zlostně vyhrkl, nervózně si podupávajíce nohou. "Když jsem žil se ženou a dcerkami, nejakou dobu vše fungovalo. Žena prodávala v Pramenu, Hanička a Pavlínka chodily do školy, Pavlínka dokonce do hudební, ale pak se vše sesypalo lehce jak náhrdelník z perel. Rodinná rozptýlení mi po dlouhé práci přestala stačit. Potřeboval jsem rozbít stereotyp všedních dnů. Pane doktore, všiml jsem si tý fešandy, která sedí v kanceláři a vodí k vám klienty..."

"Myslíte asistentku?" doplnil staříka doktor.

"Jo jo, dneska jsou to asistentky. Taky jsem měl takovou."
Doktor mírně pozvedl obočí a mihavým pohledem zamířil vychladlou kávu. Chtěl zvláčnit vysychající krk, ale studená káva je snad horší než teplé martini, pomyslel si a povykl staříka, aby pokračoval ve vypravování.
"Pane doktore, nebylo to k vydržení. Doma stále ta samá ženská a dvě malý ukřičený děcka a já měl hlavu plnou lidí a práce a zase práce. Nebylo vyhnutí. Kor, když vám tak krásná baba nosí kafe až pod nos a poskytuje vám tak výhled na její dmoucí se středohoří."
"Chápu, chápu," odkašlal nejistě Peling.
"Prostě jsem si ji nabalil. Manželce to řekla její kolegyně. Znáte to, ženská ošklivá jak noc mladý holce záviděla románek, protože byla bez mužskýho. Žena mi ztropila scénu jak z románu a s dcerama mě opustila. Od rozvodu jsme se nevídali, protože jsem je kvůli pracovnímu nasazení odmítal navštěvovat. Já řešil jiné a na své jsem zapomínal, přehlížel jsem."
Muž si rukávem otřel slzu utíkající v rýze hluboké vrásky, zatímco doktor mlčky dost hystericky těkal zrakem na staříka a fotografii své rodiny.
"Teď, když jsem v důchodu, se mi vše rozložilo v šedý kůře mozkový a věřte, doktore, že mi rodina schází. Jsem sám a jediné, co mi zbylo, je přemítání o práci, lidech a jejich problémech," uzavřel bilanci pan Dvořák a místností opět prostoupilo ticho jak mlha ránem. Tentokráte však nebylo tak pokojné. Ve vzduchu viselo napětí, jiskřící i v hlavě doktora Pelinga, který, ačkoliv si byl vědom své povinnosti shrnout a vyhodnotit staříkovo vyprávění, nedokázal říci jedinou větu. Po dlouhé odmlce si vzpomněl, že stařík všechny své potíže pojil se slůvkem "práce".
"Jaká byla vaše profese?" otázal se netrpělivě doktor Peling.
"Mladíče, asi vás to překvapí, ale mým životním poslaním byla lidská duše. Byl jsem psycholog," odpověděl překvapivě stařík. "Jako psycholog jsem nebyl dobrej. Nadutě jsem si myslel, že když dokážu skvěle řešit potíže klientů, i má rozhodnutí jsou správná. Mýlil jsem se. Dneska bych všechno řešil jinak," poklesl hlasem starý pan Dvořák a upřeně hleděl na doktora Pelinga, neklidně se vykrucujícího v koženém sedadle, okusujíce si nehty na rukou.
Muž ujistil doktora, že reakci neočekává, postavil své sezením rozbolavělé staré tělo a chystal se k odchodu. Doktor vědom si svého neprofesionálního chování vyběhl za staříkem, zastavil jej a tichým hlasem řekl "Děkuju a nashledanou."
"Ale co byste mi děkoval. Já bych měl děkovat vám za to, že jste to se mnou vydržel. Moc dobře vím jaké to je, když musíte denně poslouchat lkaní lidí, do kterých nevidíte a jejichž život si poskládáte z pár špatně do sebe zapadajících střepů," uklidnil doktora stařík a s vrznutím dveřních pantů opustil kancelář. Doktorovo přemýšlení narušil příchod mladé asistentky.
"Alberte, oblékej se, jdeme na tu večeři," naléhala blodýnka střední postavy kyprých tvarů, chtíc políbit doktora na čelo. Peling uhýbl a řekl: "Na večeři s tebou nejdu."
Blondýnka odmrštila své kypré tělo od doktorovy sedačky.
"To snad nemyslíš vážně, Alberte," rozčileně vřískala, "rezervovala jsem kvůli nám stůl a hodinu se oblékala!"

Hlasité přesvědčování bylo marné. Doktor mladou asistentku taktně vyhodil, vytáhl Zlaté stránky a nalistoval list s nadpisem "Kontaktujte nás a využijte psychologického poradenství..."

"...dokud je čas," doplnil slogan Peling.

 

 

 

     Vilma Pelingová byla pečlivá manželka a matka. Každé ráno vstávala za úsvitu, aby vykonala vše, co se od choti věhlasného doktora očekává. Zapálila oheň v rodinném krbu, čímž dodala teplost domácí náruče ranní kávě, lívancům, nažehleným dečkám pod vázou s čerstvými liliemi a gerberami protkanými manžetami z aspidistrových listů na vyleštěném pracovním stole doktora Pelinga. Začišťovala manželův nepořádek v dokumentaci a urovnávala ji do přihrádek a zásuvek. Vilma Pelingová oprašovala manželství nejjemnějším mopem a oprýskanou, leč stále pevnou a blyštivou stolní desku, nesoucí rámovanou svatební fotku blýskala s tou nejláskyplnější jemností. Vilma Pelingová byla dokonalá žena, přesvědčena o dokonalosti manželství s doktorem, s nímž se seznámila na fakultě a jehož touze po dítěti obětovala slibnou kariéru psychiatričky.

 

     Středeční ráno bylo obvyklé. Paní Pelingová zatopila v krbu, přichystala snídani a vypravila dva syny s mužem do všednodenního hlomozu. Když se chystala odměnit se kávou a cigaretkou, u domovních dveří zabzučel zvonek. Jednou, podruhé a potřetí nejdéle.

"Už běžím, momentíček," vykřikla paní Pelingová zavazujíce si župan.

Převážnou část kukátka zaplňovaly havraní kadeře modrooké slečny v tříčtvrtečním tvídovém kabátu, obepínajícím bujné vnady a ukrývající část tmavě zelené sukně.

"Pane doktore, jste doma? To jsem já… Hankaaa," vypustila ženština z výrazně rudě namalovaných úst.

"Dobrý den, slečno. Jestli sháníte manžela, tak toho najdete v ordinaci," upozornila Vilma.

"Vy budete paní Pelingová, že?" pokračovala dívka, "Dovolte, abych se představila. Jsem Hana Červinková a moc ráda bych s vámi mluvila, madam."

"Tak pojďte dál," vybídla ji paní Pelingová.

Dívka se usadila na rubínově rudou pohovku a poněkud nejistě překřížila nohy do x a svýma modrýma očima prozkoumávala nevelký, dobře prosvícený pokoj.

"Máte velká okna. Zvláštní u tak malé místnosti," prohodila dívka k paní Pelingové nalévající kávu do šálků.

"Promiňte, nečekala jsem návštěvu, nejsem připravená a jsem neupravená."

"Ale, vypadáte báječně. Myslím, že po ránu jsou si všechny ženy rovny," nejistě vtipkovala dívka.

"Paní Pelingová, moje návštěva má důvod. Mí rodiče spolu žili několik desítek let. Jimi vytvořený domov pro mě byl tím nejdůležitějším. Určitě to sama znáte, domov bez jednoho z rodičů je jako den bez slunce. Mí rodiče se rozvedli a všechno zavinily otcovy zálety za cizí ženskou, která rozbila moje štěstí a později mi říkala dcero," ušklíbla se dívka, "ale jsem přesvědčená, že kdyby tenkrát tátovi někdo zabránil v jeho záletnictví, v dospívání bych tolik netrpěla. Cítím proto jako poslání vám pomoct."

"Jak pomoct? S čím?" pozvedla zrak od šálku paní Pelingová. "Snad nechcete říct, že má můj muž milenku nebo něco podobně hnusného," odvětila trpkým hlasem a v hlavě se jí všechny pozdní příchody, protáhlé bridže s kolegy a milování bez vášně odvíjely jako špatný film.

"Už nějaký čas má poměr s mou sestrou Annou. Poté, co jsem je spolu přistihla v Pelingově ordinaci, se mi sestra svěřila. Má sestra nebere vztahy s chytrými a bohatými muži na lehkou váhu a od mne si nenechá nic rozmluvit. Když Anna vycítí zájem z mužovy strany, je neoblomná. Myslím, že doktor by měl udělat první krok, opustit Annu a zůstat s rodinou," ukončila dívka rozechvělým hlasem šokující zpověď.

Paní Pelingová se v dívčiných očích cítila potupená a roztříštěná na malé kousíčky, přestože někde ve skrytu duše doufala, že vše je pouhý omyl, který se vysvětlí a dá se do pořádku. Nic tomu ale nenasvědčovalo, zejména poté, co dívka Vilmě ukázala fotku, na které je doktor Peling se svou asistentkou Annou s veselým výjevem objetí naklánějíce hlavy k sobě.

V rozrušení dívce nepoděkovala, jen ji doprovodila ke dveřím a doufala v další neshledaní.

"Kdyby jste cokoliv potřebovala zavolejte mi," rozloučila se dívka, dávajíc paní Pelingové malý papírek a černé kadeře v tvídovém kabátu si odklapaly bůhvíkam.

Vilma Pelingová se vrátila do pokoje a namísto vaření stála u okna a tupě pozorovala vodní rozprašovač na travnatém porostu pečlivě udržované zahrady a stále ještě šokována si uvědomovala, že v obývacím pokoji, který pro ni vždy symbolizoval šťastný soukromý život s báječným mužem seděla setra jeho milenky.

Oheň v krbu vyhasnul, dům prostoupil chlad a na pracovní stůl doktora Pelinga usedl prach.

 

     Vilma ponechala muže ve sladké nevědomosti a plaše se strachem o rodinu vyčkávala jakým směrem se věci pohnou. Stále však myslela na Hanu, jedinou osobu, která jí rozumí a chápe její situaci. Napadlo ji, že by jí mohla pomoci.

Po nedlouhé době v pokoji Pelingových opět seděla kyprá brunetka a sklíčeným hlasem prorokovala o konci manželství, tentokráte s další šokující informací.

"Paní Pelingová, Anna je těhotná. Byla u lékaře a ten jí nález potvrdil. Je dost pravděpodobné, že dítě je doktora Pelinga," překvapila Vilmu.

 

     Albert Peling pracoval dlouhé hodiny. Když dorazil domů, uklidil se do pracovny, kabát přeložil přes sedadlo u stolu, k němuž zasedl a opět se dychtivě věnoval práci. Domů dnes dorazil dříve a u dveří potkal povědomě vypadající brunetku, spěchající do letního deště.

"Slečno, nechcete půjčit deštník?" otázal se gentlemansky doktor Peling. "Vrátíte mi ho, až ho nebudete potřebovat."

Dívka doktorovi nevěnovala pozornost a zmizela v temné ulici.

Peling vstoupil do dveří a u kuchyňského stolu spatřil v kabátu navlečenou vzlykající manželku, zhroucenou v uzlíček nervů.

"Alberte, nemám sílu se tě na nic ptát. Všechno, co mám na srdci přečteš v tomhle dopise," chvěla se Vilma a ukázala na pomuchlaný list s kostrbatými větami. "Odcházím, Alberte. Budu u rodičů. Kluci už tam jsou a vrátit se nechystáme."

Utřela slzy a uchopila velký loďový kufr.

Albert Vilmu přesvědčoval, že Anna patří minulosti, žadonil o odpuštění, vymlouval se, vysvětloval. Marně.

"V dopise máš přiloženou fotku a číslo na Aninu sestru, však ty víš," dodala paní Pelingová a bouchla dveřmi.

Doktor Peling vběhl do kuchyně, vztekle vyškubl dopis z obálky a četl. Náhle se mu Anino rychlé vyrovnání s rozchodem, její triumfální úsměvy a nabídky smíru odvíjely rovněž jako velmi špatný, avšak dobře obsazený film, na jehož vymazání bylo pozdě.

Zatímco doktor četl poslední řádky s rozloučením, v temné ulici andělsky vypadající blonďatá dívka odhazovala hnědou paruku s nonšalancí raněného bojovníka, který vyhrál svůj poslední souboj.

 

---

 

     Do psychologické ordinace vkráčel starý muž s rýhami v obličeji, přesně zaznamenávajícími dlouhý život tohoto oraženě vypadajícího staříka ve věku kolem osmdesáti. Představil se doktorce a hovořil.

"Paní doktorko, všiml jsem si toho frajera, kterej vám vodí pacienty. Hezkej hoch. Taky jsem měl krásnou asistentku."

"A čímpak jste se živil?" tázala se sympatická doktorka.

"Asi vás to překvapí, dámo, ale byl jsem psycholog, a právě tato profese mne neučila, že vždy se nedá říct, že nikdy není pozdě," pronesl muž k ženě, nervózně hledící na obrázek muže, jemuž se nápadně podobá. Muž na obrázku byl navlečen do bílého pláště, na němž mu visel štítek se jménem "PhDr. Adam Dvořák, psychologický terapeut".