Povídka malířova

     V zapadlé pařížské uličce s domy, jejichž oprýskané stěny odpovídaly na klapání koňských kopyt, na houkačky rozvrzaných automobilů a na hlomoz nedalekých tržnic, bydlel postarší a bezvlasý Vincent, jenž neopustil dům bez velkého černého kabátu, vláčejíce jej po dlažbě za sebou a nosíc v něm drobný sešitek s touhou a jedinou láskou, ukrytou v jediné neořezané tužce. Z vysklených domovních dveří vycházel vždy v brzkých ranních hodinách, aby stihl největší proměny města, jehož ulice se pomalu naplňují rozespalými tvářemi, jež se za pár okamžiků stanou stavebními inženýry, účetními, učiteli či prodavači, spěchajícími za svými iluzemi. Malíř při tomto pomyšlení cítil triumf. Plnit si iluze na parkové lavičce je úžasné, pomyslel si pokaždé, když se mu život zdával alespoň na okamžik uspokojivý, ba lepší, než životy ostatních bez povšimnutí míjejících bezvýznamného Vincenta. Usedal na lavičku na Place du Chatelet pod fontánou, vytáhl sešitek s tužkou a dal se do malování. Malování dlouhého, plného emocí, hlavně vzruchu, rozčílení nad nepovedeným i radosti ze zdařeného. Malování rychlého a vzápětí pomalého. Tahy dlouhé a jisté střídaly hbité pohyby ruky, která reprodukovala život takový, jaký jej spatřily Vincentovy oči. Naskicované předlohy pak přemalovával na různě velká plátna s rámy zlatými jak saharské slunce.

     "Výstava obrazů Vincenta Rivoli v Palais-Royal" poutaly černé nápisy sněhem postříbřených plakátů. Účetní udělali uzávěrky, prodavači stáhli rolety, učitelé se nechali suplovat a všichni zavítali na výstavu malíře, jehož jméno si veřejnost měla poprvé spojit s uměním jeho vyobrazení lidí velkoměsta. A tak zavítali tito do galerie prozářené zlatými rámy, kontrastujícími s šedými obrazy tváří, z nichž dštila závist, zášť, nenávist a zlost. Návštěvníci bloumali mezi plátny a marně hledali obraz, na němž by si byli podobní. Učitelé byli vyobrazeni jako nenápadní zloduchové, účetní jako kapsáři, prodavači jako zloději, jeptišky jako ženy lehkých mravů, psychiatři jako blázni a štědří a přívětiví jako závistiví nepřejícníci. Obrazy budily veřejné pobouření. Návštěvníci galerie odcházeli rozohnění a nadávající na čmárala, který dle obecného názoru netuší, co maluje.

     Vincent si opět vykračoval na Place du Chatelet úzkou pařížskou uličkou, v níž jej do temného kouta zatáhly čtyři mužské dlaně. Z temného kouta ještě naposledy zazářila zlatavá zář malířových rámů a polehounku se vznášela k nebi a celý svět se zatměl.

     Když Vincent procitl a opět spatřil světlo, jeho radost z přežití byla nesmírná. Klesla však s důkladným rozhlédnutím. Kolem nic než bílé světlo a před malířem... Bůh? Ježíš? Nebo sen? Muž v bílém rouchu přistoupil k malíři, oněmělému údivem.
     "Pročpak jsi maloval jen obrazy lidí, jež jim nepřinášely radost? Umění má být ku radosti a vytvářet veselí, nikoliv zármutek nebo nenávist," pronesl muž.
     "Chtěl jsem, moc jsem chtěl," odvětil malíř, "ale za celý svůj život jsem nenašel člověka k svému obrazu."

_{Inspirováno slovy Petra Rady}