Pět odvážných a osel

     V dávných dobách se na severozápadě afrického kontinentu rozprostírala mapami zapomentá zemička, která v bojích o zachování národní hrdosti ztratila krále i následníka trůnu. Zarmoucená vdova a matka dala korunu uschovat do malé kapličky na vrcholu hory ani vysoké ani nízké, ale vzedmuté pýchou tam, kde vzduch je protkaný horkem a z níž v šeru matnící koruna shlíží na lidské bezvládí.

 

     K malé kapličce kráčí pět mužů s malým oslíkem. Tlustý Beni Mazar, královský kuchař, který po smrti krále ztratil práci v hradní kuchyni (a nějaká kila) a doufal, že za zlatou korunu si zřídí svou vlastní kuchyni, v níž bude obsluhovat sebe a své přátelé (a shozená kila nabere zpět). Dlouhý a vyzáblý Samalut, syn provazochodce. Vychytralý Maghagha, jehož otec - učitel ekonomie - jej učil využívat ve svůj prospěch všech momentů, za kterých je stát oslaben. Melancholický Bibon, svého času vynikající psycholog do doby, než jej začali navštěvovat pacienti s existenčními potížemi. Nebohý Bibon ze strachu o svou vlastní budoucnost neodolal návrhu svého kamaráda Sanhúra, dalšího člena výpravy. Sanhúr byl nalezenec ve veřejném domě a prostopášnými ženštinami učen hýřivému způsobu života. Není divu, že peněz neměl nikdy nazbyt.

 

     Muži kráčeli sedm dní a sedm nocí až vystoupali ke kýženému vrcholu hory Timiya na úpatí hor Tihna el-Gebel a Tuwa Sevi Ibrahim. Důkladně se rozhlédli po malé kapličce, neslyšně si švitořící se sluncem, jehož paprsky mužům tavily kůži a odpařovaly poslední kapky vodních zásob. Společný cíl byl jasný - ukrást korunu, prodat ji překupníkům zlata a o zlaťáky za ni utržené se spravedlivě podělit. Sen se však rozplynul ve chvíli, kdy skupina pěti odvážných s oslem spatřila vysokou zeď s kovovými vraty, z nichž vyčnívaly špičaté ostny, chránící před vnikem nezvaných.

"Potěš Aláha," lámal rukama Bibon, "v existenční pasti jsem už nadobro ztracen. Je se mnou salam," lkajíce padl na kolena.

Společníci naň soucitně hleděli, až Samalutovi svitla naděje.

"Pánové, utvoříte mi živý žebřík, po němž vystoupám k vrcholu zdi a přelezu ji," navrhl.

Po chvilce přemýšlení byl čtyřmi dobroduhy (a oslím kvíčením) Samalutův nápad zavrhnut s tím, že ani jeho dlouhé vedení by mu nepomohlo k návratu zpět na druhou stranu vysoké zdi. Tlustý Beni Mazar se strachem o svůj břich šťouchal do sádelného rosolu a procitl.

"Pánové, můj břich je natolik měkký a pevný zároveň, že dokáže odrazit i toho nejtěžšího z vás. Až se dostanete na opačnou stranu stěny, uděláte Samalutův žebřík a vrátíte se zpátky," směle navrhl Beni Mazar.

Nadšení v partě bylo ohromné (opět podpořeno oslím kvičením). Beni Mazar rozlil svá skoliozou porkoucená záda na rozpálenou hlínu a své beztvaré rosolovité břicho namířil k božím nebesům, bezvěrec jeden. O první pokus usiloval existenční krizí zaslepený Bibon. Rozeběhl se zhruba z tří metrů a přivírajíce oči vyskočil, odrazil se od tučného Beniho Mazara, s plesknutím hlavou narazil do kamenné stěny a nehybně ležel na zemi.

"Bibon je malý a má slabého ducha," zatracoval Samalut, "zeď přeskočím já!"

Nabral si pět metrů, rozkvrdlal své dlouhé nitěné nohy, zamířil cíl, odrazil se od fialového mozolu Beniho Mazara a vyskočil. Pánové nevěřícně hleděli Samalutovo letu, který spíše než hrdinský let za snem o bohatství připomínal pomatenou vážku v deliriu tremens. Samalut dolétl na vrchol zdi a každou půlkou těla zůstal převislý na jiné straně kamenně barikády.

     Z ústraní vše pozorující Maghagha a Santúr zbytku (Beni Mazar, jeho fialové břicho a osel) nabídli společně vykonstruovaný plán. Totiž, že ze svých oděvů vytvoří dlouhý provaz, který zavěsí na nejvyšší osten kovových vrat a přelezou jím na druhou stranu. K návratu postačí přehodit provaz na stranu, kde bude právě potřebný. Nápad to byl jistě originální a snad i úspěšně realizovatelný, jen do svlékání se žádnému z pánů nechtělo. Beni Mazar tvrdil, že tato košile je poslední, kterou má a nechce riskovat její ztrátu pro případ, že by plán nevyšel. Santúr svůj oděv hájil maminčinou ruční prací. A Maghagha měl podle svých slov do těla tak odpudivý otvor po velké spalničce, že by svléknutí nebylo vhodné. Pánové se neshodli ani po dlouhé době, kdy atmosféra jejich rozporu houstla. Beni Mazar Santúrovi vztekem rozvázal turban se slovy, že jej stejnak nepotřebuje, čímž si od Santúra vysloužil ránu pěstí. Vrátil mu ji a ze Santúra se stal ležák. Maghagha využil ležákovy bezbrannosti a strhal z něho zbytek ošacení. Nahý Santúr se probral, v záchvatu vzteku sebral nůž na obranu proti nepříteli a bodl jím Maghaghu do trupu. Když však schytal druhou ránu od Beniho Mazara, už se neprobral. Tlustý Beni posbíral ostatky šatstva a utíkal s nimi ke zdi, kde se chystal svázat je v provaz a navzdory své váze vylézt ke kapli. Zatímco Beni Mazar chtivě utíkal, na zdi se zakymácel převislý Samalut, zavrávoral a spadl dolů přímo na Beniho. Oba se roztáhli na zemi ve své plné šíři.

 

     Pohled na nahé a zmrzačené muže, které ještě před několika okamžiky pojilo přátelství a společný sen, byl žalostný. Mrtvá těla, lemující zdánlivě nedobytnou zeď pokryla hustá tma afrických nocí. Nikde nebylo ani nejmenšího náznaku života. Ticho náhle rozrazilo nesmělé "klapy - klap" malých kopýtek. Středem odcházel malý oslík s královskou korunou na hlavě.