Paní Whitmanová

     Zvonilo a jazyková učebna byla plná unuděných, hlasitě povídajících studentů. Všichni věděli, že je čeká pětačtyřicet minut výkladu francouzské gramatiky. Taková nuda! Ruch ve třídě ustal až když jej svým pozdravem přehlušila profesorka francouzštiny. Menší, nevýrazná žena s dlouhými havraními vlasy a nepříliš dbalým zevnějškem. Pokud bylo třeba, její slabý hlas dokázal nabrat na síle, ale obecně bylo známo, že patřila spíše k méně se projevujícím členům profesorského sboru. Svou tajemnou a nesdílnou povahou u studentů budila kupodivu více respektu, než neúcty a ignorace. Působila jako spořádaná žena a jmenovala se paní Whitmanová.

    

     Paní Whitmanová se pustila do výkladu, zatímco někteří studenti dávali stále víc najevo svůj nezájem. Znala je velmi dobře. Tito studenti nemají na výběrové střední škole co pohledávat, pomyslela si pokaždé. Uklidnil ji až fakt, že jejich setrvávání na škole není náhodné.

     Po dokončení přednášky měla paní Whitmanová naspěch. Uvědomila si jaký je den a kolik ji čeká povinností. Cestou z práce se zastavila ve vinotéce, pak nakoupila pár drobností k zakousnutí. V okamžiku byla doma, aby doladila poslední detaily.

 

     Do zašedlého domu s oprýskanou omítkou nesměle vkročil pohledný mladík. Rozhlédl se po schránkách, na nichž našel patro smluvené schůzky. Vykráčel po schodech a celý rozechvělý váhavě zmáčkl zvonek. "Je odemčeno!" ozvalo se zpoza dveří. Když mladík otevřel, spadlo z něho napětí a zkoumavým pohledem vnímal každou maličkost, kterou v potemnělé předsíni zaznamenal. Vše bylo pečlivě uklizené, upravené, čisté, voňavé, přesně takové, jaké očekával. Nakoukl do ložnice, v níž na posteli ležela paní Whitmanová v lehkém negližé. Na nočním stolku vedle postele byla pouta, bič a na skříni se leskl na ramínku zavěšený kožený oblek. Mladík tušil, co nastane.

     "Pojď blíž," vybídla kluka paní Whitmanová. Chlapec si sedl na postel, kde si jej paní Whitmanová pěkně rozbalila. Potom nalila víno a odešla do koupelny. Po chvíli se vrátila navlečená v kůži a nahého kluka připoutala k postelové mřížce, aby se stal poslem rozkoše a uspokojení, narůstajícího s každým sténavým výkřikem bolesti. Čím víc mladík křičel a přál si odpoutat, tím byla trýzeň intenzivnější.

     Mladík se vyčerpáním přestal bránit a paní Whitmanová pochopila, že pro dnešek je vše u konce. Odemkla pouta, svlékla kožený obleček a přilehla k rychle oddychujícímu společníkovi.

     "Libilo se tito?" prohodila.

     Kluk vyhýbavě odvrátil obličej a zamyšleně se díval do zrcadla. Pak se otočil.

     "A ta f..."

     "A ta fracouzština je za tři," přerušila mladíka.

 

     Ano, na Staplefordské střední opravdu působili různorodí profesoři. Laskaví, přísní, shovívaví, nápadní i nenápadní. Ale méně nadané studenty měla ráda pouze paní Whitmanová.