Otec

     "Lukáši, máte návštěvu. Přišel za vámi váš otec," oznámila chlapci na lůžku mladá pečovatelka. "Tak brzy? Jindy chodí až po obědě," řekl Lukáš a váhavě se podíval na hodinky ležící na nočním stolku vedle nemalé řady ampulek s různobarevnými tabletkami.
     "Ahoj Lukyne," pozdravil Lukáše otec, když smělým vtrhnutím vnikl do pokoje.
     "Jak se cítíš?"
     "Jde to, tati. Můj stav se zlepšuje. Doktoři to říkají. Až mě pustí, chtěl bych začít nový život," řekl Lukáš, zamířil pohled z okna a mírně se usmál.
     "Je dobře, že máš plány, hochu. Čím začneš? Povídej."
     "Nejdřív bych se vám chtěl s mámou odvděčit za to, jak se o mě staráte a vzít vás k moři. Víš, že to mamince už dlouho slibuješ a říkal jsi přece, že mě naučíš potápět, nepamatuješ?"
     "Ale to víš, že pamatuju, ty kluku jeden," řekl otec a sedl si k Lukášovi na postel.
     "O rekonstrukci našeho domu ti maminka říkala, viď Lukáši?"
     "Jo, posledně jsme se o tom bavili. Prý už to nebude trvat dlouho. Mrzí mě, že vám nemůžu pomoct. Ten dům jsme přece vybrali společně, táto."
     Otec Lukáše pohladil po vlasech, chytil ho za ruku a do ucha mu špitl: "Teď už jen zbývá tvůj pokoj. Máš o něm nějakou představu?"
     "Mám, už odmalička, kdy jsme se se ségrou rvali o jeden společnej." "Můj bude v podkroví, co?" zeptal se hrdě Lukáš.
     "Bude a bude celý tvůj," řekl táta, když si všiml chlapcovy náhle posmutnělé tváře.
     "Víš tati, mně bude všude líp než tady," pronesl Lukáš a opět se zahleděl do okna.
     "Jo, abych nezapomněl, Ondřejův táta pro tebe opravil motorku, na které jsi měl tu malou nehodu. Vzpomínáš si, ne?" snažil se otec Lukášovi zlepšit náladu.
     "Ondřejův táta byl vždycky machr na mašiny. Má u mě velký dík. Řekni mu, že až se vrátím, Ondrovi ji klidně prodám. Vím, že na ní chtěl jezdit a mě ježdění po tom karambolu vůbec nebavilo."
     "Vyřídím, Lukáši. A teď už mě omluv. Máme doma řemeslníky, takže zítra přijde maminka."
     "To nevadí, stejně musím na oběd. Pozdravuj rodinku a řekni, že se těším až s váma zase budu doma."
     "Dobře, měj se," rozloučil se s Lukášem otec, vstal z postele a s potlačeným povzdechem se rozhlédl po pokoji, který dobře znal. Mávl na Lukáše a odešel. Prošel chodbou k východu a dlaní zatlačoval malé slzy, které mu zvlhčily víčka s viditelnými stopami času. Když opouštěl brány budovy, za jeho zády se zaleskla tabulka s nápisem "Sanatorium pro pacienty s AIDS v pokročilém stádiu".