Nenápadná

     Pro některé namyšlené barbíny, pro jiné nedoktnutelné královny středoškolského společenství. Nijak výrazně inteligentní, ale s rozvinutou intuicí rozpoznat nadějnou absolventku s tradičním dotazem: "Nechceš být jedna z nás?". Každá dívka, které se o nabídce patřit k takzvaným školním královnám zdálo nanejvýš u filmu s Lindsay Lohanovou, nadšeně souhlasí. Bodejť ne. Konečně se stane součástí vlivného celku. Zjistí, s kým se bavit a kdo je hoden opovržení. Dozví se, jestli právě letí brýle od Diora nebo podprdy od Prady. Je to opojnější než samotné studium, kterému se od tohoto okamžiku zasvěcují už jenom šroťáci, ouťáci, mimoňové...

     Andrea si ten pocit užívala. Pocit vítězství nikdy nemůže být přebit pocitem chtíče a těšení, ale byl to silný okamžik. Konečně to dokázala. Vzaly ji mezi sebe ony. Ty, které ji dosud ignorovaly, v nejhorším případě škatulkovaly k těm odporným šroťákům. Snažila se, měnila a dokázala to. Její nové kamarádky jí představovaly novou školu a kolektiv studentů. Andree se zdálo všechno mimořádné. Měla pocit, že s takovými kamarádkami je za vodou, nic jí nehrozí. Její místo ve třídě nebude nikdy obsazené. Úkoly nebude dělat nikdy sama. Nedostatek flirtu neohrozí její existenci. A kdyby si s ní chtěl někdo začít, kamarádky jí nápadníka schválí. Nemusí se tedy bát, že by chodila s některým z ouťáků.

     Druhý školní den ve školní jídelně kamarádky Andree popisovaly osazenstvo školy.

     "Napravo si většinou sedají šroťáci. Tvoje místo je tady, Andrej," pronesla jedna z dívek.

     "Jasně, kdybyste náhodou přišly později, budu vám tady držet fleka," odvětila Andrea a rozhlížela se po místnosti.

     "Ne!" vyjekla ve smích jedna z kamarádek, "Neblázni, tihle pitomečci si sem nikdy nesednou. Vědí, kde je jejich místo. Svůj k svýmu, ne?"

     Jedna ze studentek seděla osamoceně v rohu místnosti. Nebyla téměř k vidění. Její bílé tričko se zahnědlými skvrnami, sepravé džíny a mastné vlasy zčesané do ohonu rozhodně nebudily pozornost. Byla nanápadná. Poklidně seděla, dojídala oběd a četla knihu.

     "To je ta divná z maturitního podnikateláku. Vypadá jak natrávená nutrie. Cennej je na ní snad jen ten zlatej náramek s andělem, kterej nosí už od prváku. Naštěstí si nás nevšímá," vyrušila Andreu z přemýšlení jedna z holek.

     "Jo, vypadá příšerně," dodala Andrea, vybavujíc si sebe samotnou na základní škole. Možná snad měla čisté oblečení, ale jinak byla stejně obyčejná, nesmělá a zcela jistě neoblíbená.

     Prosinec byl hektický. Děvčata z prvních ročníků pomáhala maturantům s přípravami plesu. Všechno bylo hotové, pronajmutý sál zaplacený, hudba vybrána, výzdoba perfektní. Holky z prváků pozvání na ples za odměnu přijaly. Pro Andreinu partu to byla obrovská příležitost. Šerpy byly předány, slzy rodičů uroněny a královny opět potvrdily svou nejvyšší pozici v středoškolském společenství.

     Když byl večer v plném proudu, všechny v sále překvapil lehký zápach. Nikdo z přítomných mu však nevěnoval významnou pozornost a zábava pokračovala v obvyklém tepu. Z ozvučujícího zařízení v okamžiku vylétly plameny dosahující výšky stropu. Studenty i jejich rodiče s profesory ovládla panika. Číšník se snažil uhasit oheň hasícím přístrojem, ale oheň se šířil příliš rychle na to, aby jeho sílu přemohl. Plameny zachvátily vtupní dveře do sálu, a jelikož byl v suterénu bez oken, nebylo kudy uniknout. S rostoucími plameny rostl i strach lidí, kteří se stali rukojmími nezvladatelného živlu. Studenti, namísto zklamání ze zkaženého plesu, přemýšleli jak jej přežít a doufali, že se to podaří.

     "Lidi, za váma jsou zamčený dveře, kterými se dostanete na točitý schodište, který vede do skladu. Tam budete v bezpečí!" zakřičel kdosi.

     Masa se dala do pohybu. Kluci se chopili stolu, aby jím zamčené dveře vyrazili. Když se vrata roztříštila, lidé prchali po schodech do skladů. Nikdo však netušil, že plameny se rozšířily i do spodních částí budovy a že sklad je také v obležení nezvaného hosta. Přesto pohlavě prchali jako smyslů zbavení. Když dav vytušil, že tudy cesta skutečně nevede, neorganizovaně se řítil zpátky do tanečního sálu. Andrea se trmácela ze strany stranu, dav ji táhl s sebou. Byla vyčerpaná, unavená. Dřevěné točité schodiště, jež plamenům ohně neuniklo, se začalo hroutit a Andrea pocítila, že každou chvíli zmizí v pekelné hloubce. Na schodišti bylo poměrně dost lidí, kteří běželi tak urputně, že jejich nápor hořící dřevo nemohlo vydržet. Začala křičet a horlivě se drala mezi panikou omámenými spolužáky. Dřevěné schodiště ztratilo stabilitu, zatřáslo se a začalo se kácet. V tom mžiku Andrea spatřila ruce, které se vztahovaly k lidem na okraji padajících schodů. Začala se sápat, mlátit kolem sebe, drápala se po těch dlaních jako za poslední nadějí. Když s jistotou pocítila, že ji pevně drží, zapřela se nohou o okraj práhu a násobenou silou se vyhoupla ven. Zanedlouho se schodiště zhroutilo. Do sálu se už probojovávali hasiči, a studenti i jejich rodiče a profesoři byli z nejhoršího venku.

     Když vyčerpaná Andrea vyběhla před budovu, spatřila své kamarádky, které se k ní rozběhly.

     "Andrej, ty vypadáš! Jsi v pohodě? Měla jsem hroznej strach... že si zníčím šaty. Stály minimálně majlant!" vychrlila na Andreu jedna z dívek.

     "Holky, koukám, že jste měly velký štěstí. Jste úplně čistý. Já jsem černá od hlavy k patě," divila se Andrea, když se náhle zarazila. Na rukávu sáčka měla o knoflík zavěšené cosi lesklé. Po důkladném prohlédnutí pochopila. Zlatý náramek s andělem z ruky, která ji zachránila.

     Na střední se od tohoto hrůzného zážitku nic moc nezměnilo. Napravo stále sedí ouťáci, vlevo královny společenství. Až na jednu věc. V koutě jídelny sedává jiná dívka. Staré tričko, seprané džíny, vlasy zčesané do ohonu a na ruce zlatý náramek s andělem. Nenápadná, svá a spokojená Andrea.