Němý svědek

     Předsíní kráčela šálou zdobená dáma, vedoucí za ruku rozpustilou dívku, odhazující zlatavý skřipec. Dívka usedla před zrcadlo a rozčesávala husté rezaté kadeře, jež se na temeni hlavy měnily v bouři nespoutaných červených vln, rozlévajících se po lesklé dívčí šíji. Pak odložila hřeben a s vyzývavým poskokem vstala, aby Janovi nabídla svou jemnou a štíhlou ručku. Jan ji uchopil a nechal se jí vést do ložnice, kde jej dívka vybídla k ulehnutí do lože. Postupně odkládala všechny svršky, až její mládím rozohněné tělo bylo úplně nahé. Přilehla k Janovi a začala jej laskat, dotýkat se a milovat přesně tak, jak už dlouho nezažil. Když Jan v ústech pevně svíral dívčino hrdlo, sluchem zaznamenal šelest, jenž zněl jakoby někdo dýchal do napínavého ticha plného vzrušení. Náhle se otočil a zbystřil. U nočního stolku se ve světle lampy skvěla šedivá hlava starého muže neurčitého věku, naklánějícího se k Janovi a dívce a sugestivními gesty k čemusi vybízejícího. Kromě dlouhých stříbřitých vlasů a černých jednolitých šatů na sobě neměl vůbec nic. Jana zaujaly až děsivě hluboké a četné vrásky v obličeji, lemující staříkova ústa, jež vypadala jako by se otevírala, avšak nevyloudila ani hlásku. Dívka klidnými a vyrovnanými zřítelnicemi pohleděla Janovi do očí, vstala a dala svou ruku do dlaně starému mužíkovi. Tak stáli mužík a dívka vedle sebe před vyděšeným Janem na posteli. V okamžiku, kdy chtěl Jan vykřiknout co má to všechno znamenat začala se dívka v mužíkově náručí pomalu vytrácet jak duha po dešti. Po dívce zmizel i mužík, který po sobě nezanechal ani stopy. Jan vyskočil z postele, prohledával celou místnost, hledal důkazy o přítomnosti tajemné bytosti i po společnosti rusovlasé krásky, ale všechny dívčiny svršky zmizely společně s jejím tělem. Jan se vrátil zpátky do postele a teskně přemítal, kam mohl dívku tajemný muž odvést...

...

     Oknem pronikající sluneční paprsky za víčky rozhánějí Janův podivný sen. Když Jan procitá, hodí pohled na manželku ležící ve vedlejší posteli. Přijde mu to divné. Helenka si vždycky přivstane, aby přichystala snídani a poklidila Janův malířský ateliér. Drobné ženské tělo bezvládně ležící v posteli obepínají lokny rudých vlasů s šedivými stopami stáří. Z bílé tváře a němých úst hovoří smrt a Jan s úlekem vyskočí z postele. Za oknem přihlíží němý svědek. Někteří mu říkají Osud, jiní ho nazývají Hybatelem. Navlečen v černých šatech si zamyšleně pohrává s kartami střelců, klaunů a srdcových es a žilami propletenou rukou si mne vrásčitou bradu. Od toho dne pravidelně každou noc přivádí Helenu k Janovi, aby mu při spánku setřela slzu, která z tváře padá na polštář, dokud ji vlivný Osud nepromění v hřejivé vzpomínky.

_{Věnováno Janu Studenému}