Náhrobní kámen

     Když je nevlídné počasí, lidé vymýšlejí různé způsoby jak se zabavit. Někteří hrají mariáš, jiní čtou, uklízejí znovunalezený nepořádek nebo jen tak lelkují. Já se rád procházím po místech, o nichž vím, že na nich budu téměř sám. Po místech osamocených, zapomenutých nebo dosud neobjevených. Jednou se vám zase procházím, nasávám čerstvý vítr váhajíc při tom, zda nás dneska pánbů pokropí. Když z kapsy vytáhnu korunu, že si hodím, do cesty se mi postaví hřbitovní stěna dělící mumraj lidských životů od světa mrtvolného klidu. Že mě to dříve nenapadlo, co? Kam jinam se ukrýt před každodenním cvrkotem, než na místo, kde lidé jsou, ale přece nemluví, nehádají se, nekřičí, nezpívají, vlastně nejsou vidět. Jen krátká zpráva na náhrobním kameni dává znát, že tu leží jakýsi strýc, otec, choť, dcera, s jejichž zlatě vyrytými jmény si roztodivně zahrál čas. Procházím se kolem zelení obrostlých hrobů a představuji si, jak hrobky lemují truchlící pozůstalí, zatímco nebožtíka pohřbívají. Jak by se asi tvářili, kdyby tehdá věděli, že hrob bude za několik desítek let takhle vypadat.
     Po krátkém rozjímání jsem vstoupil do naprosto zpustlého místa. Byla to stará část hřbitova - místo, kam noha pozůstalých nevkročila už hezkou řádku let. Jasně o tom vypovídaly nečitelné německé nápisy na deskách i náhrobní kameny povalující se mezi nimi. Jeden z mála zachovalejších hrobů patřil Maxu Wünschovi. Stálo na něm: Zde odpočívá Max Wünsch, vrcholový sportovec v atletice, držitel několika zlatých medailí. Důkazem byl jakýsi otisk medaile zdobící místo pod datem narození a datem úmrtí.
     Jeden sportovec Max Wünsch skutečně žil. A úspěch tedy měl, a jaký!

     Jednoho horkého srpnového rána přišel na svět malý nedonošenec, kterého rodiče pojmenovali po zesnulém bratříčkovi - Maxmilián.
     Z malého diblíka vyrostl pohledný chlapec, jemuž v okolí nikdo neřekl jinak než "prcek Wünsch". Ani mezi svými vrstevníky přiliš pochopení nenašel. Pro velké byl moc malý a pro malé zase příliš starý. Začal se tedy věnovat koníčkům, jimiž by svůj malý vzrůst zastínil. Zejména sport malému Maxmiliánovi doslova uhranul. Obdivoval mužná těla atletů, záviděl jim medaile a snil o tom, že to svému nedůvěřivému okolí jednou pořádně natře.
     Nu dřel opravdu usilovně. Tak usilovně, že jeho svalnatá postava začala lákat děvčata bez ohledu na to, že vedle slečen Maxmilián vypadal jako mladší bratr, neřku-li syn. Seznámil se tak se svou stejně malou, ale o to vychytralejší budoucí ženou, která ho velmi milovala a na rozdíl od jiných děvčat si na Maxmiliánovi necenila pouze jeho statné postavy. Navzdory řečem o nízkém intelektu (někteří dokonce říkávali, že je blbec, co má v hlavě svalnatou dužinu) byl totiž Maxmilián inteligentní a skromný muž.
     Po velkém úsilí přišly první vavříny. Atlet Maxmilián zvítězil v národním kole a dostal nabídku reprezentovat Československo na letní olymipádě. Nejprve zaváhal, ale nabídku přijal. Jen málokdo by čekal, že se domů vrátí bez medaile a on opravdu nezklamal. Medaili přivezl a dokonce zlatou, jak si dříve vysnil.
     Od té doby bylo všechno jiné. Maxmilián dostal přezdívku Max a stal se miláčkem národa. Ženy ho obletovaly jak včely letní kvítí a Max se cítil sebevědomější než kdy předtím. V opojné euforii zapomněl na svou ženu, která přestávala doufat v kvality jeho charakteru. Max se k ní nechoval vybíravě. Vyčítal jí, že o sebe nepečuje jak by se u choti tak významné osobnosti patřilo. Zakázal jí utírat prach na medailích, jež chodil každé ráno vítat zapomínajíc přitom pozdravit i tak zbytečnou osobu, jakou se pro Maxe jeho pozapomenutá manželka stala. Ta manželův citový odklon dlouze nevydržela a opustila ho. Z Maxmiliána Wünsche se stal nedotknutelný svobodný mládenec, téměř patron své vlasti, který chodníky měnil ve zlato.
     Náhle přišlo období, kdy atletika tolik netáhla. Max už neměl síly na další reprezentování a kariéru atleta nadobro ukončil. S doznívajícími silami unaveného sportovce doznívaly salvy pochlebování a uznání. Medaile zasypal šedý sníh času, který z Wünsche udělal malého staříka budícího ve svém okolí opět jenom posměch a závist. Když se řeklo Max Wünsch, častěji, než že to byl mistr mezi atlety, se říkalo, že to povědomé jméno patří asi nějakému vědci či komu. Max Wünsch tedy nenávratně upadl v zapomnění.

     Dnes stojím u jeho kamenné památky, dotýkám se otisku dříve nedotknutelného zlatého vavřínu a přemýšlím. Na mysl mi nenaskakují slova pokory nebo uznání, spíše mě děsí jak rychle byl tak slavný muž zapomenut. Ovšem ne tak docela. Majetek Maxmiliána Wünsche, který za totality propadl státu, se odhaduje na několik milionů. O potomcích se zatím nic neví, ale vzhledem k tomu, s kolika ženami Wünsch prožil rozkošné chvilky... Kdo ví.

_{(Všechny postavy v této povídce jsou smyšlené.)}