Nahota

     Vidím ho jako dnes. Seděl tam. Ruce založené v klíně, hlava vzpřímeně hledící bůhvíkam před sebe. Byla před ním jen řada oken, za nimiž se odehrávaly každodenní etudy lidských poutí. Čtyři stíny večeřící rodiny, lampičky osamocených starých mládenců za zašedlou záclonou, hádky beznadějných vztahů, smích dětských her, někde ticho a tma. Vše se v prostoru dvora mísilo v jeden malý svět ve velkém. Den se chýlil ke svému závěru, slunce mizelo za vrcholky Krušných hor, vzduch chladl a on jen seděl. Seděl nahý. Zdálo se to nepochopitelné. Sedával tak několik týdnů každý nedělní podvečer. Lidé se tvářili, jako by ho ani nevnímali. Možná svou ignorací tiše vzdorovali jeho snaze o upoutání pozornosti. Nebo prostě byli slepí. Vždyť kdekdo, oblečen do virtuálních realit, dnes už ani neví, co se odehrává za prahem domovních dveří. Při každé snaze o rozhovor o nahém muži jen zavrtěli hlavou, mávli rukou a mlčky odešli, v lepším případě se tvářili mírně podezřívavě a převedli rozhovor na jiné téma.

      Možná jsem se tím mužem více zabýval proto, že všechna naše okna směřovala do dvora. Nebylo vyhnutí před tím výjevem. V každý nedělní podvečer byl pohled z okna plný rozporuplných pocitů. Žena chodívala za přítelkyněmi a já doma tiše přemítal. Měl bych snad zjistit, co se muž snaží svým chováním naznačit? Neměl jsem odvahu za ním jít. Představy mi v hlavě zběsile přeskakovaly. Viděl jsem v nich sebe, kráčejícího k hrbaté postvičce. Jednou udivené a mlčenlivé, jindy družné a vítající mou přítomnost. Neodpíral jsem si nerůznější dotazy. Bdělý jsem si na stropě promítal scénu za scénou. To však byly jen pouhé iluze. Ve skutečnosti nepřicházela odpověď žádná. Ležel jsem a měl stažené hrdlo a sepjaté ruce. Můj život šel směrem, kterému jsem nerozumněl...

      Byly hebké a třesoucí se nekonečně dlouhou a dosud nesvlaženou žízní po dotyku cizího těla. Dotyku, při němž necítila jemná bříška vlastních prstů na svém tělě, ale laskala jimi tělo milované osoby. Vír vášně kolem nás vystavěl hradby s příslibem bezpečí tak velkoryse, že jsme zapomněli na čas a místo a oddávali se jeden druhému. Nekonečně dlouhá chvíle přetržená přicházející únavou a zasyceným hladem. Minuty se opět rozběhly svým tradičním tempem. Tikot hodin byl opět slyšet. Byl urputný a hlasitý. Roztékal se tmavým pokojem jako měsíční svit, který oblékal plášť dvěma nahým tělům. Musela odejít. Posbírala šaty, svázala dlouhé hnědé kadeře do ukázněného culíku a nic neříkaje odešla. Zvláštní. Nepromluvil jsem ani já. Nebylo co říkat. Vše jsme si pověděli dlouhými pohledy do očí, které nás před tím vším přesvědčily, že čas je neúprosný a není možné na druhého déle čekat.

      Karolina. Vyšší štíhlá bruneta. Nikdy jsem si nepomyslel, že by nějaká žena mohla mít tolik porozumění pro mé vrtochy a potřeby. Myslím, že každý muž je pro ženu tak trochu špatně uchopitelný. O to víc by ocenil Karolininu trpělivost a empatii. Když mi pohleděla do očí a sevřela mou pěst ve své dlani, nezmohl jsem se na jediný projev vzteku. Uzemnila mou frustraci z nenaplněných ideálů, které vkládám do každodenních maličkostí. A naše rozhovory o zatracení a znovuobjevení Bachovy hudby, bláhové tlachání o budoucnosti ve hvězdách nebo také o tom, že vztah někdy může ztratit svůj lesk, pokud dva lidé křečovitě lpějí na zavedených principech, které je uvrhnou do ubíjejícího stereotypu. Že pak dva spolu jedí u společného stolu, čtou společné knihy a spí ve společné posteli ve stejné blízkosti a přesto se vzdalují natolik, že se oba přenesou na dvě opačné strany horizontu, který nad nimi ční a zakrývá stínem jednoho, když druhého hřeje výsluní. Vnímala a rozuměla. Snažil jsem se odolávat podmanivým myšlenkám té krásné ženy. Později nás začalo pojit mnoho společných plánů, jejichž naplněním jsme spolu trávili stále víc času. Propadl jsem úplně. Všechno bylo marné. Každý náš okamžik jsem měl touhu zapisovat. Ano! Psát! Vodotrysk touhy rozbouřil hladinu řeky splněných přání, v níž prožité se stává minulostí. A až čas utlumí nadšené zvonění, zbydou papíry s vepsanými vzpomínkami. Avšak ani jako spisovatel jsem nenacházel vhodná slova. Byl jsem přehlcen spoustou myšlenek, ale na žádnou mi nestačila slova k vyjádření. Stačilo ty okamžiky pouze žít. Nebylo třeba slov. Po každém rozloučení jsem se cítil úplně vybitý. Každá cesta domů od ní bývala nekonečně dlouhá. Jako bych tam snad ani nechtěl. Napadalo mě, proč nedovedu oživit odumřelé květy vztahu s někým, koho nejlépe znám a komu důvěřuji snad ze všech nejvíce. Zdálo se, že by stačilo pouhé dýchnutí, prosebný pohled a sevřená dlaň a všechno by se urovnalo a možná by vzklíčilo, co jsme nestihli zasít. Tehdy jsem pochopil, že to vše je příliš málo. Karolina pro tuto noc odešla a mně bylo zase stejně. Žena měla přijít každou chvíli. Uklidil jsem proto, uvařil pro nás kávu a chystal si podklady do práce.

      Přehraboval jsem se stohy papírů s předpisy bankovních produktů, když vešla ona - Sylvie. Vysoká urostlá blondýna hýřící optimismem. Nezlomná a vždy dobře naladěná krasavice dbající na poslušnost každé lokny svých plavých proudů s konečky ve středu rovných zad a vypnutého hrudníku. Velmi dobře věděla čím muže okouzlit a oslovit. Většinou k tomu nepotřebovala hlubokomyslné ponoření do jeho strastiplného života. Jen tak poskakovala po jeho tajných představách a dráždila letmými doteky. Dovedla tak upoutat pozornost prostých i inteligentních mužů. Univerzální patent na úspěch? Možná o tom měla napsat ona, ale Sylvie na psaní nebyla. Psát o životě by znamenalo v něm procitnout ze sna a Sylviin sen byl až příliš opojný na to, aby se ho dovedla vzdát. Opájel ji i její muže. I mne. Byla sluncem. Vedle ní jsem se naučil nevnímat olovnaté nebe, ale soustředit se na paprsky pronikající malými trhlinkami v něm. Nikdy se nespustil déšť. Vedle Sylivie jsem si byl jistý, že život plyne na prosluněné hladině, kterou tu a tam čeří kluzký balvan, po němž se slastně sklouzneme do hlubiny společného štěstí. Plánovali jsme byt, auto. Dítě? Dnes ani sám nevím.

      A teď tam stála. Opět usměvavá a bezstarostná Sylvie. Její pohled byl unavený. Jen se rozhlédla po pokoji, letmo mě políbila na tvář a nalila mně i sobě kávu do šálků. Její večírek se protáhl. Neptal jsem se na nic. Sesbíral jsem několik papírů, založil je do desek, hodil vše do tašky a s rozloučením odešel do práce.

      Slunce bylo schované za tmavé vlny mračen a chodbou domu se procházela odeznívající tma. Sestupujíce schod po schodu jsem míjel dveře sousedů. Najednou jsem se zastavil. Bytové dveře, ze kterých jsem nikdy neviděl nikoho vycházet a na nich jmenovka nesoucí jméno „V. Tauchman“. Všechny ostatní partaje znám - většinou jen od vidění. Se dvěma sousedy jsme dokonce velmi dobří přátelé. Ale na člověka žijícího v tomto bytě si nevzpomínám. Musí to být ten opuštěný šílenec, co každý týden sedává na dvoře, napadlo mě. Zpomalil jsem a vzápětí se dal zase do chůze. Musím stihnout vlak. Ráno mám každý den přesně vyměřené na vteřiny. Každý okamžik je vzácný.

      Půlhodina, během které se za špinavým oknem s orezlými okraji míhá našedlá jarní krajina, utekla jako voda z koše. A byl jsem zase tam. Seděl jsem za stolem. Všude papíry s předsmluvními podmínkami, smlouvami a předpisy. Seděl jsem a popíjel kávu. Popíjel kávu a čekal. …. Cvak …. Hodinová ručička se dotkla osmé a minutová celé. Do mé kanceláře vstoupily hlasy s tvářemi neznámých lidí. Výrazy rozpačité, nejisté, často nervózní. Já jsem vždy ten stabilizátor situace. Uchopím je pod rameny a vedu směrem potřebným pro obě strany. Hovořím s nimi o jejich problémech, finančních tísních a snažím se pro ně najít úsporné řešení. Úsporné řešení... Vyřešit situaci a neplatit za to vysoký úrok. Je to absurdní. Všichni to víme. Přesto se tvářím neoblomně a trvám na tom, že taková možnost existuje právě v této kanceláři. U mne... Pochopte ten nesmysl. Vždyť sám jsem platil daň za svou touhu, potřebu. Jako ti lidé věřil tomu, co potřebuji slyšet, a tak jsem nerezignoval a dal se vést. Oni odejdou s novou nadějí. Já jsem unavený pokaždé víc.

      Během pauzy přišel Petr. Petr je nadaný a pronikavě inteligentní muž. Kdysi to býval plachý kluk postrádající potřebnou sílu pro pádlování proti dravému proudu. Vždy ovšem věděl co od života žádá. Miloval knihy a jim věnuje svůj život. Zdálo se, že vůním zaprášených listů obětoval také vůni ženské kůže. Jeho láska byla jasná. Na nic jiného nebyl čas. Nebyl? Petrova touha po obdivu byla vždy zřejmá. Miloval publikum. Tato skutečnost zdánlivě odporovala jeho počáteční plachosti. Snad si tím kompenzoval malou zpětnou vazbu svých čtenářů. Knihy se prodávají, ale autor jaksi postrádá vlhké vzrušené pohledy, které prožívá třeba muzikant při interpretaci své písně. Tyto pohledy Petr vyhledával ve svém okolí. Mezi přáteli, zejména mezi ženami. Ty jimi nešetřily. Měl přece jiskru a šarm. Byl si toho vědom, čímž umocňoval silný dojem z charizmatických gest, která opepřil místnými poznámkami. Dívky i někteří muži se chvěli a opravdu měli v očích to vzrušení jako při Mozartově gradujícím Donu Giovannim. Dnes je to aktivní spisovatel. Aktivní v jeho případě znamená úspěšný. Nemusí proto trčet v této díře a nalhávat lidem jedinečnost všednosti s návdavkem originality.

      Opřel se o dřevěnou desku a začal mi vyprávět o nově vznikající knize. Skvělé. Já se už měsíc marně lopotil s jednou povídkou, již jsem den co den uzamykal nedokončenou do šuplíku pracovního stolu. Nebyl čas. A i když jsem jej měl, nedovedl jsem se ponořit do smyslu práce jak bych si představoval. Tak jsem ji jen vztekle shodil do šuplíku a šel se věnovat dalšímu klientovi. Tentokrát ustoupila obědu, na který mě Petr pozval.

      Petr vypadal spokojeně. Čekaje na jídlo žmoulal příbor, hledě u toho z velkého proskleného průhledu restaurace na rohu starého náměstí. Ani jeden z nás nesledoval kolemjdoucí dámy a slečny. Ani Petr, jemuž neunikla jediná příležitost zrentgenovat ženám šaty. Leckdy viděl i to, co jsme si my ostatní z úcty k morálním zásadám odpírali. Dovedl prostě číst přes jakékoliv množství látek. Čím méně tím lépe. A dnes koukal kamsi do prázdna. Jakoby ten cvrkot na chodníku před restaurací nebyl. Odlesky v jeho očích přípomínaly jiskřičky slunce v zrníčkách pouštních písečných dun, v nichž je nehybný klid. Působil nejvyrovnaněji za celou dobu našeho přátelství. Potěšil mne tím.

      „Co se děje tak pěknýho?“ vznesl jsem s úsměvem k Petrovi, probouzejícímu se ze zadumaného rozjímání.

     Podíval se na mne plachým pohledem, který rychle stočil zpátky z okna.

     „Je v tom ženská, viď?“ říkal jsem.

      Kývl na souhlas.

      Snažil jsem se s ním o jeho zážitcích mluvit. Když šlo o ženské, byl sdílný. Tentokrát klopil oči a mluvil jen v náznacích. Z jeho vyprávění jsem pochopil, že jde o ženu pro něho nesmírně důležitou, možná nejdůležitější za celý jeho život. Nepatří si, ale milují se. Prožijí spolu okamžik souznění a zatímco ona se vrací domů k manželovi, Petr jde do svého staromládeneckého bytu, v nemž spřádá těžko prostupné pavučiny vzpomínek. Jsou jeho jedinou jistotou. Neuchopitelné chvíle, které jsou ve vzpomínkách jaksi hezčí. Nenaplněné sny končí pouť v ráji, říkal Petr často. Oženit se? Mít děti? Nevěřil, že s každým člověkem, s nímž si rozumí, dovede být vzorným doplňkem rodiny a příkladným otcem. Snad měl pravdu. Byl střízlivý. Vždyť než začal plnit život náhodnými známostmi, několikrát se zklamal se ženami, s nimiž to bylo opravdové. S Renatou měli před svatbou, když odešla k jinému. Snad se zalekla toho, čeho se Petr dosud obává. Závazků. Může být vztah bez závazků? Bez okovů? Proč by měl být závazkem. Proč ne darem?

      Rozmlouvali jsme s Petrem dlouho. A dlouho trvala i má cesta domů. Uvědomil jsem si, že den bez Karoliny je pustý. Stal jsem se závislý na jejím hlase, vůni a rozumných slovech, které mírní mou rozbouřenou mysl.

      Nebe tmavlo a v potemnělém pokoji svítila bílá obálka na psacím stole. Byla v ní odpověď na několik let usilovné práce. Někdo život pouze prožívá, jiný se se světáckými vizemi krčí před jeho nevyzpytatelností a mnohý o něm přemýšlí. Já život zaznamenávám. Spisovatel... Jsem jím? Kdo je vlastně spisovatel? Poručník snů a fantazií v lidských hlavách, poručník paměti. Jakou mám zásluhu na tom, že je život nenechavý a vybízí k dokreslení některých významných detailů nebo k úplnému stvoření lidských příběhů.

      Na stole ležel dopis od vydavatele. Smířený s tím, že to nevyšlo jsem se chvěl ve skryté představě jak všem oznamuji, že mé povídky jsou dostupnější než dostupné. A hle! Upustil jsem papír a uvolněně dopadl do křesla. Nevydali to! Oddychl jsem si. Napětí zmizelo, objal mě prázdný pocit. Studenou dlaní jsem z čela utřel krůpěje potu a list založil zpátky do obálky.

      Ulehl jsem na pohovku a zavřel oči. Přemohla mě únava a já se propadal do neklidného spánku. Poslední obraz ospalých očí bylo otevřené okno, jímž pronikal vánek tančící nepravidelný valčík s průhledným závěsem. A pak už nic... Anebo že by přece jen něco? Z fialových par večerní oblohy se splétala scéna. Kulisy a herci byli na svém místě, chyběl jen jediný účastník, jenž rozhýbe nesmyslné divadlo – sen.

      Otevírám staré dveře a přede mnou se rozprostírá čtvercová plocha našeho dvora, pevně sevřená čtyřmi stranami oprýskaných zdí cenících cihlové zuby. A ten nahý muž tam opět sedí. Dvůr s postavou oblévá měsíční svit měsíce mezi malými hvězdami na jasné obloze. Kolik je hodin? A co zde pohledávám?

      Vedle nahého muže je prázdná židle. Stejná jako ta, na níž sedí. Já se rozhlížím u vchodu do dvora. Musím vypadat hloupě. Ještě štěstí, že si mě nevšímá. Raději odejdu. Bojím se, přiznávám. Otočím se, popadnu rezavou kliku... a ejhle – klika zůstává v ruce. Co teď? Kudy zmizím? Ostatní dveře do jiných domů bývají zamčené.

      Strnule svědčím zoufalému dění. Všude kolem nás desítky slepých oken. Nikdo nevidí, nikdo neslyší. Ano, vždyť já přece volám. Teď si to uvědomuji. Křičím, aby mi šel někdo otevřít, že tu nechci zůstat, že chci pryč. Ale z mých otevřených úst nejde žádný zvuk. Jsou němá. Proto se ty stíny lidí nerušeně věnují své činnosti. Beznadějný pocit.

     Rezignuji. Vztekle zahazuji torzo kliky a svlékám se. Nejdříve jen košili. Rozčílený událostmi poslední doby lehce sesbírám odvahu na odhalení celého těla. Vždyť co na tom sejde? Nikdo mě nevidí, nikdo neslyší. V podstatě neexistuji. Na ničem, co teď udělám nezáleží.

     Najednou jsem nahý. Úplně celý. Tak jak mě pánbu stvořil kráčím ke své prázdné židli. Usedám. Namoklé a rozpukané dřevo sedátka mě mírně zastudí, nevěnuji však nehostinným podmínkám příliš velkou pozornost. Silně mě rozechvívá přítomnost důvěrně známého a přece cizího muže. Jako on nehybně hledím před sebe. Hledám vůli potřebnou k pohledu do jeho tváře. Vždyť kolikrát jsem si tuto situaci představoval...

      Otáčím se... Mé zorničky se rozšiřuji, dech se tají. Svírám prsty v pěst jako při důležité zkoušce. Potím se jako kluk. Vidím ho. Černé vyhaslé oči vpadlé do unavené a časem popsané tváře, z jejíž vrásek a jizev vystupuje měsíčním svitem nasvícené chmýří starých a prořídlých vousů kolem plných rtů. Vidím sebe. Podle tmavého, zřetelného obočí a vlasů poznávám svou tvář. Ta ovšem vypadá jinak, než jsem zvyklý.

      Starý muž se podívá zkoumavým pohledem na celé mé tělo a tvář a lehce se pousměje.

      „Jsi krásný,“ hovoří.

      Zastydím se a odvrátím pohled do země.

      „Jsi mladý,“ pokračuje, „krásně mladý.“

      Starý muž si přehodí nohu přes nohu a zasněně se zahledí do jasné, teď už noční oblohy. Já sedím rozkročmo s rukama založenýma v klíně a studuji jeho tvář tak podobnou té mojí. Poslouchám jej.

      „Tak jako v tvém, i v mém životě bylo všechno jinak, než jsem si myslel. Ty alespoň tušíš.“

      Vyšlu k muži zaražený výraz nechápavosti.

      „Má žena – opojná jak víno, pevná jako skála. Nesmutnila pro život. Byla odhodlána jej prožít v bezbřehém optimismu, kterým naplňovala ostatní. Zatímco oni byli její radostí a rozpustilostí stále bohatší, já vysychal jak zbytečná studna uprostřed pouště. Náhle přišla vláha. Nenápadná jako jarní vánek. Zamyšlená, střízlivá a umírněná. Inteligentní a bezstarostná. Hluboká. Jiná. Přišla a naplnila mou studnu. A pak tu byl on. Muž hrající s láskou vabank. Byl to ten, díky nemuž má studna vysychala. A byl to také ten, kdo upíjel z hloubky naplněné živou vodou. Byl to ten, díky nemuž jsem se cítil stále slabší. Dal jsem mu to za vinu. Dnes vím, že neprávem,“ vypráví stařec.

      Zničehonic mě napadá Petr - sedí to na něho.

      „Co jste udělal?“ táži se muže.

      „Ničil jsem. V domnění, že má žena nesmí být jeho milenkou a s pocitem, že má milenka nesmí patřit témuž muži, jsem začal bořit. Zaslepen nenávistí. Zaslepen vlastními ctnostmi tak, že jsem zapomněl na své hříchy. Zapomněl jsem na svůj mimomanželský poměr. Zapomněl jsem, že vlastně činím totéž co oni – moji nejdražší. Zapomněl jsem, že s tím mužem hrajeme stejnou hru na stejném poli. Oba milujeme stejné ženy. Oba potřebujeme k životu slunce i vláhu. Zničil jsem je a následně i sebe. Spálil jsem mosty. Teď lituji. Jsem sám. Sedím tu každý týden a hledím na obyčejné lidské příběhy kolem sebe s neobyčejnou touhou žít je s ostatními.“

      Už značnou chvíli jsem nejistý. Vystrašeně koukám svému zestárlému dvojníkovi do zřítelnic a nejsem schopen slova. Měl jsem tušení, ale tuhle myšlenku bych se neodvážil vyslovit. Petr? Můj přítel a kamarád? On mi krade mé lásky. Tak tedy s ním se mám o ně dělit? Vše zapadá! Ne! Proč on? Ne! ...

      Odlepil jsem hlavu od opěradla pohovky až se mi zamotala. Svět pak několik vteřin rotoval kolem mne. Než se sen stačil rozvinout v hluboké přemýšlení, napadlo mě, že Sylvie dnes večer odešla na další ze svých dýchánků. Intuice mi napovídala, že může být s Petrem. Té představy jsem se polekal. Bylo mi také jasné, že večer se nevrátí. Zůstane u něho?

      Večer byl krásný, obloha jasná. Má hlava duněla k prasknutí. Neuspořádané myšlenky v ní klopýtaly jedna přes druhou. Neseděl jsem doma ani minutu. Jako bych tušil jakým směrem se mám vydat. Oblékl jsem kabát a vyrazil do temné ulice, již naplňovalo jen oranžové světlo pouličních lamp. Vítr úhledně zametal chodníky a vedl přerušované rozhovory s tabulemi starých oken a rozšklebenými dírami starých okapů, v nichž se střídal s meluzínou. Dovedl mě až na rozhraní dvou ulic, naproti němuž byla malá kavárna. Uvědomil jsem si, že se nacházím nedaleko Petrova domu. Nepřál jsem si je spatřit. Chtěl jsem odejít pryč co nejrychleji, ale cosi mne lákalo přiblížit se k výkladní tabuli nočního podniku. Spadané listí i pouliční nepořádek mi dělaly doprovod. Vítr mě snad záměrně naváděl, snad mě tlačil tím směrem. Náhle jsem měl nos u skleněné výplně. Za ní se odehrával tradiční mumraj nočních barů a kaváren. Zoufale spokojené výrazy zdrživších se opilých hostí, zkoumavé pohledy právě příchozích návštěvníků a rozverní tanečníci.

     V koutě u baru seděl Petr. O rameno se mu opírala rozesmátá Sylvie. Netušili o mně. Nevěděli, že stojím nedaleko od jejich bezstarostné radosti. Snad jsem za pohled ani nestál. Tvář jsem měl zkřivenou úlekem a zklamáním. Neztratil jsem však sebekontrolu – byl jsem na to někde hluboko v srdci připraven. Náhle se odkudsi vynořila Karolina. Podle mužova vyprávění by to měla být Petrova nová dívka, před níž Sylvie zřejmě tají svůj poměr s Petrem - dnes už třeba odeznívající. Nebo se tím netají? Ví snad Sylvie o mém vztahu s Karolinou? Petr Karolinu objevil na našem společném setkání, na němž jsem ji Petrovi představil jako svou kamarádku. Jejich dotyky a jiskrné pohledy hovořily za sebe. Ze všech sršela nesmírná energie. Tak vida – nezklamali, oddychoval jsem přerývaně ve svém hněvu.

      V oslnivé záři pouliční lampy jsem spatřil překvapený odraz známé tváře. Tváře mého přítele. Díval se na mě vyhaslým pohledem starého psa. Nechtěl jsem jej vidět, ale byl mi neustále v patách. Ať jsem se hnul na kteroukoliv stranu, byl naproti. Jeho mrtvé oči probodávaly ty mé a z jeho vrásčité tváře mi naskakovala husí kůže. Chtěl jsem jeho obličej prorazit. Napnul jsem ruku, vztáhl pěst a náhle... Dveře se otevřely a já se ocitl uvnitř podniku. Hosté u vchodu zaznamenali můj neurvalý vpád. Zbytek lokálu pokračoval v nerušeném hovoru. Nemohl jsem zpátky, nemohl jsem utéct. Petr se Sylvií lovili objekt svých pohledů v místě, kde jsem ztuhle stál.

      Byl jsem si jist, že je překvapím, že je přivedu do rozpaků. Najednou byli jaksi menší. Menší ve svém strachu, menší ve své touze, ve své vášni. Menší ve svém tajemství. Já se krkolomně usmál a zapudil svůj hněv kamsi do ztracena. S vědomím, že jejich ztráta by byla bolestnější než přijetí skutečnosti, že nejen já dostávám příležitost okusit z pestré tabule prostřené těmito jedinečnými lidmi, jsem přikročil ke stolu, odsunul zbývající neobsazenou židli a přisedl mezi své. Bez zbytečných otázek, zbytečných výčitek a nářků.

      Ve tmavém koutě se na židli krčil nahý stařec. Naposledy se zjevil, než ho pohltil stín posledního hosta.

(březen – duben 2011)

*