Pokusím se odprostit od "objektivně kritických komentářů" a sdělím vám smutný, možná srdceryvný, avšak dozajista pravdivý příběh, který se stal součástí mého života, ačkoliv v době, kdy byla tato událost aktuální, jsem nebyl na světě. Proč píši takovou zpověď? Sám nevím. Snad k zamyšlení nad námi samotnými a našimi blízkými. Berte jej jako otevření okna do mé duše a srdce lidí, kteří touto událostí ztratili blízkou osobu. Jsem si jist, že kydyby tyto řádky psali samotní aktéři, staly by se pro ně jistou úlevou. Já se pokusím vystihnout, co by chtěli světu sdělit a třeba se mi to podaří.
Matka (babička) a otec (děda) mého táty se poznali při studiích na gymnáziu. Babička byla zdravotní sestra na dětském oddělení a děda výborný technický úředník, jenž díky své profesi navštívil nemálo světových míst, do nichž by jiný občan socialistického Československa měl šanci odestovat pouze na věčné časy. Po svatbě se v roce 1961 mým prarodičům narodil syn, resp. můj otec (na obr. s dědou při oslavně druhých narozenin). Žili spolu spokojeně dlouhých 30 let.
Vše se změnilo jednoho večera, v jediné minutě, na jediném místě a kvůli jedinému člověku. Děda odcházel v nočních hodinách s kolegy ze zaměstnání. Jeden ze spolupravovníků dědu vybídl, aby s nimi zašel do hospody na pivo. Ačkoliv pití piva nebylo dědovou zvyklostí, tentokráte nabídku neodmítl. Svědci celou událost popsali takto: po vypití nápoje děda nechal zaneprázdněnému a silně podroušenému číšníkovi peníze na stole a odešel. Opilý číšník za ním vyběhl před podnik a nařkl ho z nezaplacení objednaného piva. Poté, co děda opáčil větou "Máš to na stole!", ho podnapilý číšník nějakým způsobem udeřil či strčil, načež se děda zhroutil k zemi, hlavou se silně udeřil o chodníkový obrubník a znehybněl. Neznámým lidem (zřejmě kolegové z práce a jeden nejmenovaný fotbalista, který se na místě vyskytl) se podařilo zastavit náhodně kolem projíždějící záchrannou službu, která dědu naložila a odvezla do teplické nemocnice. Tam zjistili silné krvácení do mozku a doporučili dědovo převezení do Ústí nad Labem, kde mu již nedokázali pomoci. Smrt se neúprosně blížila.
Mezitím babička s tátou čekali na dědův příchod z odpolední směny. "Někdy se v zaměstnání zdržel nebo zůstal do rána, ale pokaždé mi zavolal," říkala babička, když mi celý příběh vyprávěla. Ten večer nepřišel, táta s babičkou se tedy uložili ke spánku s doměnkou, že se děda vrátí v ranních hodinách. Když se však babička probudila, zjistila, že postel je prázdná a v bytě rovněž nikdo není. Rozhodla se telefonovat dědově kolegyni do podniku, která jí řekla, že v obvyklém čase odešel domů a netuší, kde by mohl být. V tento okamžik se rozjíždí vlak ničící a udusávající veškeré životní štěstí a iluze, které babiččin a tátův život doposud obohacovaly.
Babičku navštívila Veřejná bezpečnost, sdělila jí, že děda leží v ústecké nemocnici a pokládali babičce spoustu nesmyslných otázek. Po této nepříjemné návštěvě muži od bezpečnosti ji i s otcem do nemocnice v Ústí nad Labem odvezli. K dědovi, který ležel na jednotce ARO, je však nepustili. Lékaři pouze pronesli něco o krvácení do mozku, následkem udeření do lebky, a slíbili, že se pokusí jeho stav stabilizovat a zachránit dědovi život. "Naposledy jsem ho viděla, když odcházel do práce," říkala babička, která do nemocnice pravidelně telefonovala, aby se informovala o dědově nelepšícím se zdravotním stavu. Poslední zavolání ji připravilo o víru v jeho uzdravení. "Pan Vršecký dnes zemřel," ozvalo se z telefonu. Krve by se v babičce nedořezal. Nejdříve se to zdá neuvěřitelné, ale když si celou záležitost uvědomíte a zjistíte, co jste tím ztratili, je to nesmírně 
bolestivé.
Vrah byl nalezen, vlastní příjmení Bém a prý je stále občanem Teplic. V době, kdy se dopustil ublížení na dědově zdraví s následkem smrti byl v podmínečném trestu. Následovalo táhlé soudní líčení, jež babičku vyčerpávalo podobně jako smiřování se s odchodem manžela. Ve stejném rozměru prožíval trápení i táta, který v té době maturoval a jemuž s dědou odešel celoživotní vzor a společné vize na lepší budoucnost. "Dlouho jsem studoval a těšil se, že až školu dokončím, tak si s tátou na sebe uděláme čas a budeme cestovat," říkal mi táta, který se se ztrátou svého rodiče nevyrovnal dodnes. Bém je jedním ze tří "povedených" synů ukrajinské malířky, která měla velké stranické zásluhy. Dokážete si tedy vyvodit, v čí prospěch soud rozsoudil. Jediný trest pro Béma byla úhrada nákladů pohřebného a náhrobní desky. "Když jsem stála na hrobem a čekala na urnu, přišel pan farář a řekl mi, že dojde pro manžela. Čekala jsem, že přivede mého muže a on přinesl kus mosazi, ve které byla hrouda prachu", popisovala babička.
V nemocnici bylo zjištěno, že při převozu dědu jeden z řidičů sanitky okradl o peníze, jež měl při sobě. Následovaly další soudní rozepře, které již babička prožila v nebdělém stavu mysli. "Měla jsem problémy s jídlem, velmi jsem zhubla a nebýt velkého počtu lidí, kteří mě a tátovi v tomto těžkém období pomáhali, možná už bych tu také nebyla," říká dnes babička, která nedokázala přijmout nízkou trestní sazbu pro Béma a napsala tejdejšímu prezidentovi Gustavu Husákovi, jenž dopis předal ministerstvu spravedlnosti. Ministerstvo ale rozhodlo, že úhrada nákladů na pohřeb jsou pro vraha Béma dostatečným postihem. A řidič sanitky? Přesný trest neznám, ale byl rovněž zanedbatelný (tuším, že měl peníze vrátit), a při cestě ze soudního přelíčení se ještě babičky drze zeptal, zda-li by nechtěla odvézt domů.
Svého dědu, jenž zemřel čtyři roky před datem mého narození (1988), jsem tedy nikdy nepoznal, a mnohdy mi schází stejně jako otci a babičce. Ať byl však jakýkoliv, nechť mu je země lehká. Tímto článkem bych chtěl také nejmenovitě poděkovat všem lidem, kteří mou babičku s tátou psychicky podporovali a stali se jim oběma velkou oporou v těžkých životních okamžicích. A vrah Bém? Ten jistě skončí ve spárech podzemních pekel, avšak i pro tento příběh platí řčení vyplývající z práce české justice - nevinní se viní a obvinění zůstávají nevinní.
A vy, milí čtenáři, milujte bližního svého a ctěte jeho přítomnost i lásku. Nic totiž netrvá věčně.