Mezi nebem a zemí

Není tomu tak dávno, co jsem se zamýšlel nad významnou rolí víry v našich životech. Nad jejími podobami, klady a zápory. Aby víra mohla člověka provázet životem, musí si k ní vyhledat cestu. Způsobů je pár. Za prvé najít nějakou stejně nábožensky orientovanou skupinu lidí vyšlapávajících cestičku. Za druhé vykročit na vlastní pěst. Ač slovní spojení "na vlastní pěst" zavání naivitou Honzíkova putování, který nakonec k neštěstí přišel, věřte, že je to nejlepší způsob, jak se dostat k čisté víře a jejím "zákonům".

Asi nejsem jediný, který se v životě setkal s nábožensky orientovanými lidmi nešetřícími důkazy své oddanosti. Jejich zapálení pro církev občas zavání fanatismem, ale proti přesvědčení z přesvědčení nemám žádné námitky. Nejdříve jsem měl pocit, že se tito lidé převtělují do tragických postav ze svatých obrázků a konají dobro. Ano, většinou to byli dobrotiví lidé, ale pouze pro můj zrak s tehdy dětským obzorem.

Vyprávění Lucie Bílé v knize "Teď už to vím…" bylo posledním smrtícím šípem, který totálně odrovnal mou kulhající představu o božské dokonalosti a přístupnosti těchto lidí. Popisuje v ní rozhovor s Miroslavem kardinálem Vlkem, o jenž ji požádal časopis Mladý svět. Jejím úkolem bylo kardinála vyzpovídat, občas se vetřít do soukromí, ale nikterak neeticky. Přestože rozhovor proběhl ve vší počestnosti, odnesla si z něho pocit, že v zájmu kardinála Vlka nebylo proniknout do její duše, pochopit ji se světskou laskavostí a trpělivostí. Dva dny nato bylo paní Bílé z kardinálovy kanceláře zavoláno a stroze sděleno, že rozhovor, který se konal se vlastně nekonal, protože kardinál nechce mít nic společného s jejím jménem, ježto je pro něho poslední špína a nádoba neřestná. Trpká minulost, kterou díky své ctižádost paní Bílá proměnila ve šťastnou současnost těhotné milující ženy, kardinála nezajímala. Přišel, uviděl, posoudil a odsoudil. Tak málo mu stačilo. Čípak hlas vyslyšel? Boží? To snad ne! Svého srdce? Nu to v něm tedy tluče prolezlé červem a dunící dnes nijak neobvyklou prázdnotou. Od muže jeho formátu se snad očekává něco jiného, nebo se mýlím?

Mé zkušenosti se silně nábožensky orientovanými lidmi nejsou jiné. Mají své každodenní rituály, které v nich prohlubují pocit oddanosti a čistoty, a přitom vůbec nepoznají, že omezeně hledí jedním směrem, zatímco stojí ve středu rušné křižovatky, na níž se protínají stovky kultur, sexualit, utrpení mnohdy podobných tomu Ježíšovu, ne-li horších, osudů šťastných pouze proto, že se vymanily ze zásad těchto fanatiků hlásajících dobro a pochopení, ačkoliv v jejich nejbližším okolí se najde nejeden strádající po jejich porozumění.

Znám paní, která víře zasvětila celý život. Bohu rozdala veškerou lásku, kterou měla, dokonce i tu partnerskou a mateřskou. V jejím bytě najdete stěny zdobené hromadou náboženských cetek. O obětavosti této ženy však nemohla být řeč. Já ji nikdy rád neměl, protože o nás mladých často mluvila jako o něčem nadbytečném, co kazí zjev lidské společnosti. Hleděla na nás jako na stádo tupců, kteří neumějí napočítat do pěti. Její obvyklá věta "To my jsme byli jiní!" byla prohnilá stejně, jako plesnivé ovoce, jímž nám každé jaro plnila velikonoční koše s nadílkou. Takže ještě ke všemu byla lakomá a zpátečnická. Hezké! Pochopením kypěla snad jen před kamarádkami ze spolku, které s ní sdílely světskou moudrost a vzájemně si pokyvovaly jak (s prominutím) krávy nad šálkem kávy. V čem se tedy tato komunita, přestože chce svou otevřenou náručí spasit svět, liší od jiných uzavřených komunit? Jasně že v ničem. Snad jen věří ve vyšší hodnoty. Je však rozdílné v ně věřit a naplňovat je.

A tak i tento způsob hledání víry se přede mnou zavřel. Nebo jsem si dveře k němu zavřel sám? Nejspíš ano. Došlo mi, že věřit ve vyšší hodnoty se dá i bez všelijakých umělých cetek a přeříkávání frází z Nového a Starého zákona nikdy nenahrazujících skutečné pochopení věcí obyčejných i neobyčejných, jednoduchých i složitějších, obvyklých i neobvyklých. Věcí mezi nebem a zemí, které jsou kolem nás prý z vůle Boží.