Malé zamyšlení nad slovem "víra"

Jako děti jsme bezmezně věřili v jistotu, kterou jsme nacházeli ve svých rodičích - nosných pilířích, na nichž jsme budovali naše sny a plány. Člověk ale nezůstává dítětem navěky a s duševním vývojem mění i své nazírání na svět. Rodiče už se mu nezdají tak důležití pro budování jeho budocnosti. Je v tom trocha sobectví, ale zdravého, které je potřeba k vytvoření vnitřní nezávisloti na rodině a vybudování si svých duševních i materiálních hodnot, které jsou naším podkladem pro utváření kariérních i osobních úspěchů. Přijdou také otázky. Kromě otázek typických pro pubertu a období před ní a po ní také otázky ohledně lidské existence. Alespoň u mě to tak ještě donedávna bylo. Zjistil jsem, že víra v cokoliv nebo kohokoliv je v životě člověka skutečně důležitá. Začalo se mi zdát podstatné najít smysl lidského dění a údělu skrze klasické slovíčko "proč?". Proč jsem zde? Jaký byl proces lidského vývoje a proč došel do nynějšího stádia? Má to všechno svůj význam? Zařídil logiku této planety někdo? Když se mi podařilo si na tyto otázky kladně či jakýmkoliv jiným způsobem odpovědět, zjistil jsem, že cesta k pochopení lidského údělu v tomto životě je jasnější, než kdykoliv předtím a značně se mi ulevilo. To vše je zahrnuto do jednoho slůvka - víra. Já věřím, ačkoliv jsem ateista, prostě věřím. Věřím, že vše na tomto světe do sebe zapadá proto, že to někdo, pro mě nedosažitelný, vytvořil podle svých úvah a lidem vdýchl část svých kompetencí, aby se stali jeho poslové a naplnili svojí roli, která je jim darováním života uložena, z čehož vychází fakt, že i s osudovkami, které v životě člověka potkají, bychom se měli přinejmenším zkamarádit jako s nevyhnutelními událostmi, které nás posouvají zase o míli dál.

Je možné, že tomu je i jinak. Lidská bytost neustále potřebuje nějaký vzor, ideál. Někoho, kdo by jí řídil, spoutával, byl pro ní autoritou. Na pracovišti, v osobním životě, prostě kdekoliv. Možná proto si lidé vytvořili náboženství, aby dali obecnou autoritou jakýsi pomyslný rámec svému společenskému vývoji. Z toho tedy jasně vyplývá, že člověk víru potřebuje k tomu, aby na ni mohl stavět svojí budoucnost. Mít nějakou životní filozofii, která je pro něj důležitá. Každý máme nějakou, dokonce i člověk, jehož život vám připadá prostý nějakou určitě má. I kdyby jeho cílem v každém dni měla být vychlazená dvanáctka, i ten jí má - právě v tom pivu, které je pro něj vším. Lidé v nekonečném štvaní za cíli, úspěchy, penězi zapomínají proč to všechno dělají, v co vlastně věří. Není tedy špatné na chvilku se zastavit, vrátit se do doby, kdy jsme už nebyli dětmi, ale ani štvanou zvěří s vráskami u očí a najít zase svůj vlastní střed, hodnoty a věci, ve které věříme a na kterých stavíme svůj život, ať je to víra v cokoliv. Protože když věřit přestaneme, staneme se pouhými hmotnými schránkami bez duše, které mechanicky vykonávají příkazy druhých bez vlastních ambicí.