Balada o dubu
Na náměstí se scházely masy lidí. Bylo chladné listopadové počasí a cinkot klíčů v rukou lidí bojujících za staré sny a ideály jakoby ozvučoval dopad dešťových kapek na dlažbu. Šedivé domy zapomněly na skrytý smutek hluboko v cihlách pod neudržovanou omítkou a hromadný křik souhlasně násobily. V koutě náměstí se skromně tyčil další němý svědek - starý dub, který zde měl dlouhá léta své místo. Dějiny se měnily, domům praskalo zdivo, lidé chřadli morem, lidé válčili, ale strom jako jediný dával naději na lepší časy svou pravidelně košatou korunou, rozdávající radost dětem i dospělým, kteří pod ním zpravidla nacházeli úkryt před sluncem a údernými kapkami deště. Děti v silné a přátelsky šumící koruně hrávaly hry nebo se houpaly v houpačce zavěšené na pevné dubové paži.
Strom sílil a do kruhových let zapisoval všechny dějepisné milníky malého městečka. Nad jeho silnými kořeny praskala dlažba a kolemjdoucí jej pokorně obdivovali pro viditelné stáří snoubené s neutuchající vitalitou.
Tradovala se pověst, že dub zde roste déle, než samotné několik set let staré městečko, na jehož místě měl dříve hrad čaroděj, jenž experimentálními pokusy dával lidské vlastnosti neživým věcem. Čaroděj vynakládal velké úsilí na oživení neživé hmoty s převahou dobrých lidských vlastností. Nedařilo se mu. Oživlé předměty mezi sebou soupeřily a záviděly si svou odlišnost. Kámen záviděl jablku barevnou slupku a zdravé jádro, zatímco křehká květina žárlila na pevnost a nezdolnost tvrdého kamene. Předměty si dělaly naschvály, ubližovaly si pro svou jinakost a vzájemně se hubily. Zoufalý čaroděj stále hledal hmotu, ve které by se snoubila krása se sílou a zdravé jádro s nezdolnou pevností. Hmotu, která by nežárlila, nezáviděla, poněvadž by vlastnila všechny ušlechtilé vlastnosti. Tvořila by vyrovnaný a radost přinášející celek. Čaroděj hledal, až našel - strom.
"Dávám ti srdce, které jako jediné potřebuješ k věčnému životu. Moudrosti nabydeš až životem a svědectvími," řekl prý čaroděj dubu, který od té doby zdobil město a byl jeho nepsanou kronikou.
Velké svědectví měl za sebou i dnes. Lidé vybojovali svobodu a demokracii pro sebe a budoucí generace. Zdálo se, že krutá doba pominula a lidé začnou spokojeně šumět štěstím, aby i stařičký dub pocítil radost, již rozdával.
Se změnou režimu přišly neočekávané změny i v malém městečku. Jakýsi architekt hledal vhodné místo pro nový projekt a rozhodl, že starý dub musí jednoznačně z místa, na němž bude stát obchodní dům. Vedení města návrh odkleplo s vidinou tučných zisků a osud stromu byl zpečetěn. K dubu přijel vůz, z něhož vyskákali muži ve stejnokrojích a v mozolových rukou svírali zubaté pily. Strom stál jako vždy vyrovnaně. Svůj osud nesl statečně. Ozval se sytý zvuk motorů a starý dub se skácel k zemi. Obřadní slavnost bez smutku a věnců. Jen pár očitých svědků nečinně přihlíželo ponížení starého stromu.
Dnes se na místě listnatého pamětníka střídají zákazníci, kteří přijedou, nakoupí, zaplatí, odjedou a zapomenou. Doba začíná být opět nevlídná, ale na starý dub už nikdo nepomyslí. Kdesi hluboko pod zemí však stále buší smutnící dubové srdce, které čeká, až jej vysvobodí síla ušlechtilé spravedlnosti.