Vidím ho jako dnes. Seděl tam. Ruce založené v klíně, hlava vzpřímeně hledící bůhvíkam před sebe. Byla před ním jen řada oken, za nimiž se odehrávaly každodenní etudy lidských poutí. Čtyři stíny večeřící rodiny, lampičky osamocených starých mládenců za zašedlou záclonou, hádky beznadějných vztahů, smích dětských her, někde ticho a tma. Vše se v prostoru dvora mísilo v jeden malý svět ve velkém. Den se chýlil ke svému závěru, slunce mizelo za vrcholky Krušných hor, vzduch chladl a on jen seděl. Seděl nahý. Zdálo se to nepochopitelné. Sedával tak několik týdnů každý nedělní podvečer.
Více zde: martinvrsecky.webnode.cz/news/nahota/