Všude dobře, doma nejhůře aneb Konec vlastenců v Čechách

Jsme zaprodejný, uzavřený, odtažitý a neoblíbený národ. Odkud tyto přívlastky, které jsou pro Čechy příhodné, pramení? Jsou vůbec pravdivé? Pokusme se o nad tímto tématem zamyslet, týká se přece nás všech. Jaký máme důvod nebýt pyšní na svůj původ?

Je snad u sousedů tráva zelenější?

Při svém průzkumu mezi kamarády jsem se dočkal podobné odpovědi: "Kdybych měl roční plat jako Němčour a byla tu jiná politika, taky bych byl hrdý Čech". Má však pocit národní hrdosti něco společného s ročním platem nebo aktuální politickou či ekonomickou situací země? Při srovnání Česka s Ukrajinou a jinými evropskými ekonomicky nestabilními státy docházím ke zjištění, že jsme na tom v těchto kritériích podstatně lépe a naše hrdost by měla být vyšší, než u příslušníků oněch národů. Je však s podivem, že tomu je naopak. Po uchopení národní vlajky Ukrajinec zapomene na předsudky a hrdě se pyšní žluto-modrou chloubou, i když většina z nás nechápe, na co je onen Ukrajinec vlastně pyšný. Jaký má důvod být hrdý na svoji chudou a politicky zcela zdecimovanou vlast? Zde je patrné, že pojem vlastenectví s ekonomikou či politikou země zcela nesouvisí.

Kde je začátek?

Vezměme to od píky. Po nějakém čase od doby narození člověk zjišťuje, že se od příslušníků jiných národností liší. Mluví jinou řečí, popřípadě má jinou barvu pleti. Ve škole se poprvé seznamuje se svým domovem. Setkává se s vlajkou, hymnou, češtinou a historií, které v něm vzbuzují pocit, že je článkem spletité mozaiky, na kterou může být náležitě pyšný. Dochází mu, že územní celek, který Čechům patří, pro ně vybojovali jejich předkové, aby jejich národní poselství předávali dalším generacím. Kdyby však naši předchůdci viděli dnešní realitu lidí, jejichž většině je slovo národní hrdost cizí a raději se stávají zaprodanci jiným zemím, byli by jistě zklamáni.

Nemyslím, že situace v Česku je na takové úrovni, abychom se za ni styděli. Ve své podstatě není mnoho věcí, které by jsme raději zatajili. Každá země má přece svá černá místa. Nevidím důvod, proč bych neměl cítit vlasteneckou chloubu k zemi, která se nepyšní všemi pěti P, resp. nepatří mezi světovou špičku ve všech směrech. Pokud budete sledovat nějakou mezinárodní soutěž, všimnete si, že nejvíce držíte palce národnímu týmu, přestože by jste věděli, že jeho šance na vítězství jsou minimální.

Palí nás dobré bydlo?

Evropa je ve své podstatě malou částí planety, je tedy velká náhoda, že jsme obyvateli starého kontinentu. Afrika je přece tak blízko. Život ve zdejších zemích však známe pouze z novin či televizní obrazovky. Máme tedy pocit, že se nás netýká, resp. můžeme čistě říci, jak velké máme štěstí, že žijeme v dobrých životních podmínkách. Většinu z nás to jistě, při sledování těchto událostí alespoň napadne. Pokud si toto štěstí včas uvědomíme a budeme si ho skutečně vážit, začneme ho rozdávat i těm, kterým schází. Tyto fráze nejsou frázemi nadarmo - jsou totiž pravdivé. Je důležité vědět, že bojovat o přežití můžeme také v zemi ekonomicky nejvyspělejší.

Hrdí Němci

Mezi státy, jejichž obyvatelé patří mezi ty s větší národní hrdostí jsem našel také národ německý. To mě zarazilo. Němcům po 2. světové válce velmi otrnulo a velkou zásluhu na tomto faktu přisuzuji zbytku světa, který Německu velmi brzy odpustil, včetně Čechů, kteří stále obdivují vše, co pochází ze spolkových zemí. Němci jsou proslaveni svou pečlivostí a kvalitou svých produktů. Neměli bychom však opovrhovat věcmi, které pocházejí ze země lidí, jejichž předkové chtěli zcela vymazat naší republiku z globusu? Za jiných okolností možná, ne však v 21. století.

Němci svou válku prakticky vyhráli. Zpustošili polovinu Evropy, která za krátký čas upadla do rudé euforie, jež trvala rovných 40 let. Jelikož impérium německých zemí po 2. sv. válce stále rostlo a roste nadále, je dnes Spolková republika Německo opět velmocí. Nebýt tedy Hitlera, komunistů a nevydařené politiky po roce 89´, byla by ekonomika a hospodářství Československa v dnešní době přinejmenším na německé úrovni. Navázat na období 1. republiky bude velmi obtížné. To je možná jedna z věcí, která "podryla" českou hrdost.

Němcům ale nikdy neodpustili jejich přímí sousedé ze země vína a sýrů. Hádáte správně, jsou to Francouzi! Hrdí Francouzi, kteří by na svou krásnou zem nedali dopustit. Milují svou vlast, řeč, ale vlastně oni milují všechno a všechny, včetně sebe sama. To poznal každý, kdo Francii navštívil, a ne vždy to bývá příjemné.

Co je vlastenectví? Je důležité?

Slovo vlast je synonymem domova, který nemusí být pokaždé přívětivý, ale je dobré s těmito nedostatky bojovat, a k tomu nám pomůže právě národní uvědomění, jež je klíčem k dobrému kreditu České republiky v zahraničí. Tento názor je však pouze a jenom můj.

Jsou ale Češi skutečně hrdí? Učí české školy naše děti sounáležitosti s národností, která se stává součástí jejich života nebo pouze plní základní kantorské povinnosti? A učí je to jejich rodiče? Kdyby byli Češi skutečnými vlastenci, nechali by se sebou takto politicky manipulovat? Nehodili již pomyslnou flintu do žita? Odpovězte si sami. Je pouze na nás, jestli budeme s hrdostí zpívat "kde domov můj" nebo "dobrý den radare, prostě welcome". Tím mířím na populistický projev ministryně obrany, který je vzorovým příkladem české "vlezdozádi". Znamená snad stav dnešní společnosti konec vlastenců v Čechách?