Jako děti jsme rádi tvořili party kluků a holek, které mezi sebou soupeřily o teritorium, bunkr, rodičovskou lásku, nebo nadvládu nad školní třídou. Většinu z nás tyto dětské hry (ne)dávno přešly. Někteří však bojují nadále. Bojují se sebou, zaměstnavateli, kolegy i životní všedností. Prostě žijí takové malé každodenní války, kterých se v životě zúčastní každý, chtě nechtě.
Ve výjimečných případech se stává, že vybrané jedince z většinové společnosti touhy po odlišném ideologickém smýšlení a chuti po bojích a válkách neopustí. Typickým příkladem jsou extrémisté všeho druhu, kteří v nynějších dnech procházejí pražskými ulicemi v rámci oslavy a připomenutí Křišťálové noci, jež v předválečném období v hitlerovském Německu negativně postihla židovskou populaci a její kulturu, s níž tehdejší režim nesympatizoval. Stejné antipatie k Židům pociťuje i úštipek dnešní mládeže, která však dává své nechutenství proti naprosto neškodné menšině důrazně najevo svými demonstračními pochody hlavním městem. Mohou však tyto děti pociťovat zášť k někomu, s kým zřejmě nikdy v životě nepřišly do přímého kontaktu? Vždyť "strýčka" Hitlera znají pouze z dobových záznamů a o jeho ideologii vědí jenom z médií nebo literatury.
Nahlédněme však do těchto jedinců pohledem psychologa. Touhu po začlenění do kontroverzní skupiny lidí, kteří vlastní menšinové přesvědčení má často jedinec, který byl po celou dobu svého duševního vývoje opomíjen, nedostávalo se mu dostatečné pozornosti. Takovým lidem je pak jedno k jaké skupině lidí, jež jim přinese uznání a jedinečnost, se začlení. Dokáží se v podstatě rychle adaptovat a sdílet stejnou ideologii, čímž získávají pocit plnohodnotnosti a nadřazenosti nad většinovou společností. Či snad chtějí pociťovat nadřazenost nad neškodnou populací Židů? Zřejmě ano. Rozhodně však nejde o lidi s pevným přesvědčením a odhodláním, jelikož jsem zastáncem názoru, že kdyby k nějakému válečenému konfliktu skutečně došlo, byli by tito "výjimeční" jedinci prvními zbabělci, kteří by zatáhli půlky a běželi do úkrytu. Klade se zde na mysl otázka, zda by nebylo vhodné nechat se tato děcka proběhnout s těmi směšnými vlaječkami a gesty. Oni se vyřádí, vykřičí a bude klid. Vždyť po tom od dětství tolik touží. Zkuste si představit jak obrovskou jim muselo dát práci celou akci zorganizovat. Máte pocit, že celou situaci příliš zlehčuji? Možná právě to je jediný způsob, jak donutit fašisty k tomu, aby se vzdali svých diskriminačních projevů vůči Židům, kteří si takovouto potupu jistě nezaslouží. Pozornost bezpečnostních složek a médií však v extrémistech probuzuje pocit uspokojení svých tužeb po veřejném zájmu. A co že je negativní? Hlavně, že je o nich slyšet, ne?! Když se ale vcítíme do pozice napadené populace, je zcela nemožné, aby byly demonstrace podobného charakteru prominuty, přehlédnuty, ba dokonce povoleny. Jednoho dne by se mohlo stát, že by tato děcka držela v rukou místo vlajek zbraně, a místo výmluvných gest by volila násilí a agresi. K tomu nesmí dostat prostor.
Nyní by zřejmě každý z vás očekával závěr v podobě koncepce jak celý problém vyřešit. Věřte, že ani já, ani kdokoliv jiný nedokáže vymyslet, jak zabránit nepřístojným hrám přerostlých dětí, jimž musí nadbíhat desítky policistů (klaním se před vámi, pánové), kteří by namísto krocení rozjívené mládeže raději krotili své děti nebo byli na místě, kde by jejich přítomnost nepřišla vniveč. Netuším ani, jak zahojit rozbolavělé duše Židů, které tyto demonstrační akce musí dost pokořit. Snad pouze vyjádřit soucit a projevit nadhled.
Rozpory neonacistů s anarchisty a jinými shluky neuspokojených a frustrovaných dětí budou vždy, a vždy jimi utrpí jedinci, kteří o verbální či fyzické násilnosti nestojí a nestáli nikdy. Čím však bude 2. světová válka časově vzdálenější, tím vyčpělejší bude i Hitlerova ideologie, která přežívá i desítky let po jeho smrti. Jako by byl stále mezi námi. Bohužel.
(Foto: PRÁVO/Petr Hloušek)