Stará dáma

    Noc přikryla střechy dekou černou jako tér, protkanou jemnými pavučinkami podzimní mlhy. Na okenní římsy kostelních oken dopadaly hvězdným třpytem naplněné kapky svlékající ze stromů poslední žluté vlašťovky zimy. Obyčejná říjnová noc. Bez lidí. Bez života. Bez opravdového veselí, které se z ulic vytratilo s příchodem podzimní rovnodennosti.

 

     Do pevných zdí monumentálně a vznosně vypadajícího kostela se opíraly pleskavé kroky. Dva muži kráčeli k velkým vratům. Bylo krátce po půlnoci, bohoslužba nebyla. V kostele se roztahoval jen pochmurný šerosvit a sluch otupující ticho. Patrik a Tadeáš. Nějací dva apoštolové? Ale kdeže!

 

     "To je von, ten kostel?" hlesl Tadeáš, černovlasý dlouhán. Při pohledu na něho byly dva metry málo. Nanejvýš tři a to se pak člověk nestačil divit. Jeho útlé prsty vykonaly kdejakou prácičku, na níž je kdekdo posera. Na jeho prsty byla totiž kdejaká vynalézavost krátká. Ideální nástroj k řízení.

     Protikladem mu byl Patrik, malý blonďatý trpaslík s vysokou inteligencí. Ideální vůdce a mocipán.

     "Jo, to je von! A buď šeptej nebo drž hubu!" sykl Patrik a přikročil k vratům, aby okusil jejich neprostupnost. Za dne celou situaci ulehčovalo denní světlo. Za tmy se pracuje hůře, zvláště když nemůže použít baterku, nechce-li na ně zbytečně poutat pozornost.

     "Pocem a nečum tam jak svatej!" okřikl Tadeáše.

     Ten přiskočil.

     "Na, tady máš nádobíčko a dej se do práce." vybídl jej a sešel se schodů. Usadil se na mramorové pietní desce, do úst zasadil cigaretu a zapalovačem, který svíral v děravém palčáku, si připálil. Šedý dým splývající s houstnoucí mlhou jej uklidňoval. Minuty se vlekly. Od místa, kde Tadeáš lámal nepřístupnost brány do božího stánku, se linuly skřípavé zvuky zařezávající se Patrikovi do uší. Jen pár minut je dělilo od životní šance. Od melouchu, který je vynese mezi zlodějskou elitu. Stačí jen prodat kořist a za utržený zisk zmizet veřejné správě z očí. Vytratit se jako mrak po dešti. Tak se to přece dělá. Dělají to gentlemani v kravatách i... Patrik se zahleděl na prst v děravém palčáku, který mu zahříval žhavý tabák z téměř vykouřené cigarety, jinak celé jeho tělo tuhlo prochladnutím. Už měsíc neviděli pelest, už půlrok chodili ve stejných hadrech. Takhle už to dál nejde.

     Z přemítání jej vytrhl Tadeáš, který mával jakoby ho probíjelo "dvěstědvacet". Tomu pitomcovi se to fakt povedlo, je to génius, problesklo Patrikovi hlavou.

 

     "Svatej klid. Jestli jsem ho chtěl mít, měl jsem chodit do kostela." pronesl ironicky Tadeáš.

     Patrik se pousmál, ačkoliv cítil totéž. Ale beze vší ironie, skoro pateticky. Každá kapka pleskající o okenní římsy byla násobena tím nekonečným prostorem i prostým strachem. Ano, strachem, který plnil oba muže. Nebylo rozpoznatelné, kde tma končí a kde začíná. Zdali zvuky rozprostírající se tímto chrámem jsou skutečné nebo se jen zdají. Sošná těla svatých měsíční svit vykresloval do hrůzných siluet. Oběma mužům zatrnulo. Zasekli se u vstupní branky a nezmohli se na pohyb třeba jen naznačující touhu po útěku, po pokání nebo po tom všem, co tu je a dělí je od toho jen ten pitomý strach. Patrik se osmělil. Zima ho prostupovala od nohou, věděl, že jestli překonají bariéry, seženou prachy, ohřejí se a třeba budou silně za vodou. Strčil do Tadeáše. Ten sebou cukl, ale ozvěna jeho pohybu jej zase přivedla do strnulé pozice.

     "Srabe!" zasyčel Patrik a plný vizí vykročil směrem k oltáři, z něhož k němu shlížel Ježíš na kříži. Klasický obraz, který znal z dětství. Z nedělních odpolední, z babiččiny ložnice i učebnicových ilustrací. Tak vžitý vjem, že s Patrikem v nejmenším slova smyslu nepohnul. Jen vyzval Tadeáše, aby mu pomohl se záludným úkolem. Z báglu vytáhl dva velké pytle, do nichž lapkové shromažďovali cenné vybavení kostela. Od svícnů po obrazy. Od křížků po sošky. Vše vybráno s řádnou pečlivostí a důrazem kladeným na nejvyšší hodnotu předmětů.

 

     První sluneční paprsky v obzoru rýsovaly panorama Krušných hor a kreslily barevnou malbu na pestré tabule velkých obloukových oken. Sbírání lupu se nečekaně protáhlo. Tadeáš s Patrikem zavázali pytle, přehodili je přes ramena a rychlým tempem cválali ke kovové brance.

     Byla zamčená.

     Patrik shodil pytel a marně lomcoval klikou.

     "Tys to zase zavřel nebo co?" zaječel na Tadeáše.

     "Celou dobu jsme byli spolu!" odpověděl vyděšeně on, odhodil pytel a jal se prozkoumávat kámen úrazu.

     "Ty vole, přece celej plán neztroskotá na jedný blbý brance! Už si vypáčil větší vrata!" žehral Patrik a v kapsách doloval náčiní.

     Zmizelo.

     Mléčná mlha ustupovala oslepujícímu světlu, které pozvolna naplňovalo vnitřní prostory kostela. Světelné paprsky rozháněla postava ženy. Přibližovala se pomalým a vyrovnaným tempem. Nespěchala, neklopýtala, neztrácela víru ve svůj úkol. Došla až k nevěřícně hledícím mužům.

 

     "M-m-m-m-my to mysleli v dobrým, viď, Tede?" blekotal Patrik a poukázal na pytel s kradeným zařízením svatostánku.

     "No, chtěli jsme to dát zrestaurovat." vykoktal ten druhý.

     Žena rozpínala svou velkou náruč, přiblížila se k vystrašeným zlodějům opírajícím se o mříž, aby je objala celou šíří svých paží a ztratila se s nimi ve světle podzimního slunce.

 

     Dva kříže potřísněné krví, na nich hřebem přikované ruce a nohy a ve tvářích bolest. Dvě bezvládná mužská těla na dřevěných podpěrách. Takový pohled čeká prvního příchozího po chladné říjnové noci, v níž dva z mnoha se stali ukazateli cesty, jejímž směrem se ubírá současná společnost. Stará dáma Spravedlnost nestíhá plnit úkoly. Oni dva k ní měli blíž, než většina z nás. Jejich smůla?