Šeď žulových kostek se promítala v zašlé omítce cenící cihlové zuby ze stropů balkonů činžovního domu. Uprostřed toho nevlídně vyhlížejícího dvorku jsme s kluky hrávali kuličky, lezli po klepadle na koberce nebo kouřili partyzánky jako uvědomělí dospěláci. Každá vzpomínka na podchod našeho domu je protkána vůni nedělní husí pečeně, linoucí se z kuchyně mojí maminky, která mě opatrně, zato často a ráda seznamovala s dívčími půvaby a otevírala mi cestu do ženského světa. A mně se zdálo jakoby se ten zaslíbený svět ztrácel kdesi v nedohlednu mléčné dráhy. Občas také, zejména měla-li dobrou náladu, udávala mi pár rad, jak s děvčetem začít konverzaci, ačkoliv tento krok se mi jevil dost nemožný vzhledem k mé vizáži. Byl jsem ztělesněná domácí výkrmna. Jídla nebylo nikdy nedostatek, jako jedináček jsem byl tedy dobře živen. Jediný způsob, jakým se mnou děvčata hovořila, byl posměch a jediné doteky bylo dloubání jemnými prsty do sádelného rosolu. Slzy jsem pak sušil o máminu zástěru a ta mi pak často mluvila do svědomí dlouhé hodiny. "Měj trpělivost, však jednou poznáš, že ti za to žádná z nich nestála," říkávala klidným hlasem, když jsem se pod tíhou mindráků sklíčeně krčil za stolem.
Jednu dívku jsem však znal lépe, než ostatní kluci. Byla krásná. Co krásná? Přímo okouzlující. Její jemně rýsované křivky, srnčí ladnost, to všechno mi dopřávala červená lampička na nočním stolku jejího pokoje, když se záclonou promítaly erotickou podívanou přímo na mé tlusté dioptrie a já cítil rozkoš. Na zídce dělící dvorky pavlačových domů, s partyzánkou v koutku úst. Cítil jsem se jako král. Noc co noc jsem se na ni chodil dívat. Někdy bylo její okno tmavé. V tu chvíli možná odhalovala hroznovitou hruď jinému šťastlivci. Mně to nevadilo. Proč taky? Počkal jsem si. Věděl jsem, že zítra nebo pozítří mi červená lampička zase promítne můj nejoblíbenější film. Nejkrásnější siluetu.
Město vydalo nařízení, že pavlačové domy v naší ulici nahradí domy moderní, panelové. Inu, pokrok je pokrokem, přes ten vlak nejezdí a člověk se mu neubrání. S rodiči jsme vystěhovali nábytek a se stěhovacím vozem přesídlili do nového domova v panelovém candrbále. Když jsme s tátou vynášeli šatní skříň, spatřil jsem ji. Obtěžkanou dvěma kufry.
"Co blbneš, kluku?!" zakřičel táta, když jsem upustil nohu skříně a běžel za ní.
"Ne-nepotřebujete pomoct?" vykoktala nesměle moje bledá tvář. Sklopil jsem oči za tlustými skly brýlí.
Usmála se, kývla, že nepotřebuje, ale usmála se. Usmála se na mě. Bylo úžasné pohlédnout jí do tváře a cítit její tělo tak blízko. Ona se ale otočila, nahodila kufry do dodávkového auta a zmizela. Zmizela mi ze života. Ovšem ne tak docela.
Demolice naší ulice byla událostí. Život ve městě se zastavil, lidé postávali za igelitovými pásy a pozorovali, jak padají k zemi kusy lidských osudů. A mého dětství. Ničemná detonační rána vyplašila hejno vlaštovek. Vznesly se k nebi a mizely v dálce. Postupně se měnily v černé tečky, zatímco k zemi se kácely hromady sutin, které do posledního místa zasypaly kus života. Oblaka kouře odhalila náš dvorek. Už ani nevím, co mne to napadlo, vydal jsem se do těch míst, kde jsme si hrávali s klukama na Mayovky a kde jsem sledoval svou nejkrásnější siluetu. Procházel jsem mezi cihlovými torzy, odhazoval harampádí s domněním, že najdu kus čehosi. Ani jsem nevěděl čeho. Snad jsem hledal vzpomínku. Mezi židlemi ležela prachem postříbřená lampička. Červená jak krev. Ne, jako růže. Jako rty dívky, která si při jejím světle svlékala spodničku jen pro mé oči. Byl zázrak, že demolici přežila. Sebral jsem ji ze země, oprášil a odnesl si ji.
Vlaštovky se vrátily, ostatně jako mnohokrát. Poletují nad holou plání a střechami věžáků s nevídanou lehkostí. Mé mládí se nevrátilo. Dnes jsem mužem, který tlusté brýle i nadbytečná kila nechal za sebou. Ženy mne obletují. Vlastně můžu mít každou, na níž ukážu. A to mě nebaví. Noc co noc si v pokoji rozsvěcím červenou lampičku a vzpomínám přitom na ni. Na mou nejkrásnější siluetu.
(Foto: Fotobanka.cz)