Rozhovor

12.04.2010 09:41
     Bylo pravé poledne. Slunce propalovalo víčka. A město, rozechvělé pod každodenním koloběhem stop malých lidských světů míjejících se v napjatém čase, hledalo únik ve stínech věží kostela. Za jeho zdí obrostlou psím vínem sedávám snaže se ukrýt před davovou honbou tolik mi připomínající mé všednosti. Mám volný týden. Po dlouhé době. Můj plán, kterým jsem se zavázal k pasivnímu odpočinku, jsem se rozhodl plnit bezezbytku. Přede mnou jsou výjimečné dny, výjimečné chvíle. Já a stín. Sami sobě společníkem. Inu což? Ticho a samota jsou mými dalšími přáteli. Jsme vyrovnaní partneři, kráčející si bok po boku ve stínu dnešního dne. Procházel jsem přítmím křivolakých teplických uliček a těšil se na svůj ostrov klidu v prostředku divokého vlnobití. Na něj noha uspěchaných lidí, prahnoucích po rychlém naplnění každodenních cílů, jen stěží najde cestu. A turisté? Mají trasy. Tady není k vidění žádný lesk a sláva. Jen netknutá harmonie časů starých, jak svět náš vezdejší. K vnímání těchto životních esencí nestačí jen uspěchané hltání.
 
     S ozvěnou jsem vkročil do uzounkého ráje a ještě syrovým pohledem zaostřil obsazenou lavičku. Moji lavičku. Jiná tu není. Že by se přece jen našel někdo, kdo se nebojí hledat krásu i v tichu a samotě? divil jsem se. Mám snad odejít? Nebo přisednout? Už z poměrné dálky mne udivil vzhled mladíka schouleného ve zvláštním křečovitém posedu. Nohy měl na sedátku a opřen o boční opěrátko tisknul objetím své skrčené nohy na hruď. Sklíčený a sám. Tupě jsem stál a dával si čas na rozmyšlenou, ačkoliv jsem vlastně byl už dávno přesvědčený. Ten člověk působil zcela bezbranně. Ani na setinku vteřiny mě nenapadlo být obezřetný. Vykročil jsem k mladíkovi, který se samozřejmou nevědomostí zahříval mé obvyklé místo. Nehartusil jsem ani sám pro sebe. Objal mě podivně tísnivý pocit. Ani nevím proč, ale tušil jsem, že potřebuje pomoci, ačkoliv jsem se obával pravděpodobného odmítnutí. On, bledý ve tváři lemované černými vlasy, oblečený v černém dlouhatánském kabátě a s cylindrem na hlavě snad působil bláznovsky, ale pro mne v tu chvíli naprosto přirozeně. Zvedl od země své temně černé oči, a aniž by mi pohleděl do tváře, pohledem na mé ruce, svírající se v křečovité snaze o pozdrav, dal najevo vědomí o mé přítomnosti.
 
     "D-dobrý den," prohodil jsem tiše, "smím si přisednout?"
     On, nic neříkaje, dál hleděl na mé rozechvělé ruce ve strnulém pohybu.
     Přisedl jsem odvážně k mladíkovi a zahleděl se do blankytně modrého nebe.
     "Je krásně, co?" zněl můj pokus o konverzaci.
     "Sluníčko svítí, všechno kolem žije a my tu máme takovej krásnej klid. No není svět nádhernej?" skoro jsem se zalykal radostí z povedeného poledne.
     "Není…" pronesl tiše chlapec.
     Já, nevěříc ve své smysly, poprosil jsem ho o opakování.
     "Svět není nádhernej!" pronesl vážně kluk a poprvé s děsivou přesvědčivostí mi pohleděl do očí.
     Překvapil mě. Šokoval. Ten kluk není kovaný optimista, napadlo mě. Dal však dobrý podnět ke slibné diskuzi.
     "Proč myslíš? … eee … Já jsem Martin,"
     "Marián."
     "Proč myslíš, Mariáne, že svět není nádhernej, když se dnešní den tak povedl?"
     "Jsi oběť," řekl mrazivě klidným hlasem.
     Zarazil mě. Někde jinde, s někým jiným - smál bych se. Ale ten kluk nepůsobil jako šílenec. Zdání?
     "Oběť? Čeho, prosímtě?" odvětil jsem se sebejistým pousmáním.
     "Musíš před tím utíkat. Dlouho tě sleduji. Vím, že na tomto místě trávíš mnoho času. Ukrýváš se tady. Musíš se schovat, abys cítil naplnění," hovořil on.
     Ztrácel jsem pevnou jistotu a s kamennou mlčenlivostí naslouchal jeho slovům.
     "Teprve pak můžeš otevřeně říct, že den je krásný. Sám, chlácholící své vědomí," Marián dokončil svůj soud.
     "No jistě," snažil jsem se o nadlehčení rozhovoru, "vždyť víš, jak to dneska chodí. Společnost žije rychlým tempem a milovníkům klidu nezbývá, než zmizet z dohledu, aby aspoň na chvíli neviděli a zapomněli. Ale s tím nejde nic udělat. Na takové zázraky dávno nevěřím. Vždyť situace je stejná už hromadu let," hovořil jsem pociťujíc přitom, jakoby se temná ulička zužovala. Snad jen rostly mé obavy z chlapcovy další věty, na níž už nenaleznu ani tak chatrnou odpověď.
     "Víš, Martine, není to tak dávno, kdy lidé nemuseli unikat do izolovaných míst, která navazují na klid minulých časů, a na nichž jim beztak dýchá na záda krvelačná zrůda, jíž se dnes říká civilizace."
     Marián začal popisovat život v časech nesmírně vzdálených a přece tak blízkých. V rozpětí existence naší planety nesmírně blízkých. To jen slepá touha je rozprášila do ztracena. Seděl jsem vedle zřejmě dvacetiletého chlapce a nechal si vyprávět o drožkách, zalidněných náměstích, trzích, domech, knihách, o atmosféře všedně nevšedních dnů bez automobilů, telefonů, tramvají a němého křiku. Světem se stala úzká ulička a naše představy a sny, do nichž jsme euforicky propadali a já ani na okamžik nezapochyboval o slovech překvapivě mladého chlapce. Možná jsem jeho slovům chtěl věřit, a proto jsem se nevzpíral podivné skutečnosti, že tak mladý kluk barvitě popisuje život před časem, který pětkrát násobí jeho skutečný věk.
     "Víš, je zvláštní, že tak krásně dovedeš popsat něco, co sám nemůžeš pamatovat," nedalo mi to.
     "Nemůžu?" překvapil mě Marián svou reakcí.
     "No jasně, nevím kolik ti může být, ale lidi, kteří pamatují tento věk, buď vypadají docela jinak než ty, nebo už nežijou," řekl jsem klidně a neútočně.
     "Myslíš si, Martine, že člověka dělá člověkem jen jeho biologická podstata?"
     "Myslím, že ji potřebuje k životu, díky němuž se z něj stává pamětník."
     "Má lidskost je jen zdání, Martine. Tato schránka je pouze dočasná zastávka, ve které jsem čekal na tebe," sebral mi dech a víru ve věrohodnost jeho slov. Když jsem poprvé začal vážně pochybovat o jeho normalitě a slučoval jeho teorii s nějakou sektářskou filozofií, nedal mi čas na další přemýšlení a hovořil dál.
     "Mým úkolem je sledovat duše ztracené v časoprostoru, ve kterém žijí. Činím tak už několik stovek let a čekám na svou chvíli návratu. A cítím, že ta právě nastala. Mé indicie byly jasné. Dívej se kolem sebe a poslouchej. Ty to dovedeš... Až lidé postaví továrny na smrt, v nichž práce osvobozuje od života. Až kolem nás vyrostou provazy panelových skalisek a místo srdcí kostelních zvonů se rozduní duté zvuky hlomozu, který se zrodil z písně, a začne nás bičovat prázdnými a vulgárními slovy. Až z hodnot se stanou sutiny, z nichž vstane chladná nenasytnost zanechávající po sobě smetí, rostoucí hlad, prázdné listy a notové linky. Až šašek nasadí roucho krále a společnost ukonejší lživým blahobytem. Až každý výkřik se ozve do prázdna a lidé přesto půjdou zaslepeni na kraj světa, pak se vrať a podej zprávu. A přiveď sebou jednoho šťastlivce chápajícího kontext, ve kterém žije. Tak znějí mé úkoly. Půjdeš se mnou?"
     "A-a-a odkud vlastně jsi a jak ses sem dostal?" vykoktal jsem ze sebe v úžasu.
     I kdyby Marián byl jen pouhým fanatickým bohémem, děsilo mě, že nad jeho slovy nebylo sporu.
     "To ti nemohu říct, dokud nekývneš na souhlas."
     "Víš, Mariáne, tvá otázka není snadná," říkám mu "žiju tady celý svůj život, a ačkoliv často nesouhlasím s věcmi, které mě obklopují a s nimiž se někdy musím vyrovnat, přece jenom žiju i pro hodnoty mý, který vkládám do lidí, který mám rád a do cílů, kterých bych chtěl dosáhnout a možná i trošku zlepšit nahlížení na svět lidem jako ty," posmutněle jsem se usmál do jeho očí dychtivých po mém souhlasu.
     "Takže neodcházím a věřím. Věřím, že svět není přece tak zlý a vážím si každýho mysu dobré naděje, do kterýho vkládám velkou důvěru. Útěk není řešením. Ovšem malý pohnutí mysli snad ano a za něj ti chci poděkovat. Ať už tam kdesi budeš podávat zprávu o světě, nezapomeň zmínit, že z něj nezmizela víra. Víra těch, kteří svůj boj nevzdali. A je jich stále dost," uzavřel jsem své stanovisko a hledě do země očekával Mariánovu reakci.
     Když jsem zvedl zrak na místo, kde chlapec seděl, bylo prázdné. Ani žádný obrys odcházející postavy v dálce nezpochybňoval mé pevné přesvědčení, že dnešní poledne jsem strávil s nadpřirozeně působícím, i když smutným člověkem - mým druhým já. Skutečně výjimečná chvíle a výjimečný pocit, se kterým jsem odcházel, mě nadnášely nade vše, co jsem doposud vnímal jako nesnesitelné. Svého rozhodnutí jsem nelitoval. Představil jsem si ztráty a chtěl si uchovat nedotknutelnost iluzí o světě v dobách, kdy ještě býval mlád.