Poutníci

17.03.2009 17:24

     Zem pokryla mračna hustě vlněných beranů, sněhem zasypávajících ztvrdlou hlínu a holé stromoví. Mezi vzpínajícími se dlaněmi stromů kráčejí dvě na kost promrzlé osoby. Poutník se svým dítětem. Choulejí se do černých kabátů s kožešinami a kráčejí vstříc městskému lidu, který přátelsky vyhlíží z dáli. Je pro ně záchranou. V kruté zimě by nepřežili, čehož si jsou náležitě vědomí. Proto i na tuto zimu hledají útočiště mezi obětavými lidmi. Prošli tak už světa půl. Teď jejich šlépěje tiše kráčejí k nám, k Čechám malebným, v nichž se zjeví štědrému lidu českému.

     Překročili kamennou hráz a došli až k hoře Říp, pod níž rozkvétalo bílou peřinou pokryté české městečko. Bílá chodidla měkce rozhánějící sníh měřila vzdálenost do města, v němž se zjevili plni radosti a očekávání. Proplouvali mezi lidmi a s pokornými pohledy hledali záblesk dobra a hřejivého tepla, kterým rozehřejí svá zamrzlá srdce, všímajíce si zaujatých pohledů některých kolemjdoucích dobrodinců. Určitě nám věnují pozornost, aby nám mohli pomoci, pomyslel si Poutník a vyzdvihl své bledé dítě do náruče jednomu z okolo procházejících vznešeně a ctnostně vypadajících pánů. Muž se naklonil, do oka zasadil okulár a kroutíce hlavou se zhnuseným výrazem odmítl. Povykl jen na dav dam a pánů na rohu náměstí, aby se přišli podívat na tu průhledně bílou a odpudivě vypadající věc. Poutníka s dítětem obklopili nevěřícně hledící lidé, smějící se, či zhnuseně se dotýkající Poutníkovy umouněné kožešiny. Vystrašený Poutník se točil v kolečku stojícího davu, ze kterého se mu podařilo vyprostit a vydat se na úprk napříč náměstím.

     Doběhl ke dveřím starého pavlačového domu, z jehož okna vyhlížela mateřsky působící žena. Když zřela dvě promrzlé a vyplašené bytosti zmateně se rozhlížející po ulici, zakřičela:
     "Hej, vy tam! No vy dva! Nepotřebujete nějakou pomoc?"
     Když Poutník uslyšel slůvko "pomoc", otočil se na ženu z okna se vyklánějící.
     Jen skromně přikývl a v okamžiku seděl v teplé kuchyni postarší korpulentní dámy, nosíce na stůl buchty s tvarohem, špenátové palačinky i pečené kuře.
     "Jen jezte. Co nevidět přijde muž. On by vám to všechno snědl," pronesla s úsměvem ženština, přinášejíc konvičku s teplým čajem a cukrovinku pro Poutníkovo dítě.
     Po chvíli skutečně přišel muž. Silný, umorousaný a vousem zarostlý pán v pracovním stejnokroji usedl ke stolu a se zájmem sledoval dva bílé hosty, kteří se cítili šťastní a nevěděli, jak lidem jejich laskavost oplatit.
     "Pche, co byste nám vraceli. Jsme přece lidi, ne? A teď se všici napijem!" zaburácel pod vousy muž a na stůl nosil lahve vína a slivovici.
     Poutník, neznaje tak opojné pitivo, upíjel a upíjel, až se octl v černém okně malátnosti snoubené s únavou. Budoucí děj se stočil do spirál a Poutník ztratil vědomí.

     Nejtěžší vločky, které kdy spadly, se snášely na bílé skráně a pronikaly až do kostí. Poutník se probudil vedle dítěte přede dveřmi domu, ve kterém byl před večerem tak srdečně hoštěn. Zvedl se a ucítil prudký mráz v každém záhybu svého těla. Nahmatal holou kůži. Černý kabát s kožešinou neměli on ani dítě. Okradeni a poníženi nenacházeli odvahu zazvonit na dveře domu, ve kterém oděv pozbyli. Kráčeli dál. Dál náměstím plným udivených lidí, poukazujících na nahotu a vysmívajících se slabině rozervané skrz naskrz lhostejností. Našlo se pár dobrých duší, které Poutníka s dítětem vybízely k obléknutí darovaného šatstva nebo jim nabízely přechodné útočiště. Zklamaný a nedůvěřivý Poutník však před lidskými gesty utíkal.

     Po jedné z nocí, v nichž se zima stávala všemocnou krutovládkyní a zmocňující se všeho živého a neživého dávala střechám špičáky a na chodníky rozlévala ledové koberce, obyvatelé městečka našli uprostřed náměstí sochu muže, svírajícího v ruce schoulené dítko, jehož nahotu zakrýval pouze led, jenž nikdy neroztál. Výraz dvou kamenných postav byl nasycen vděkem, jenž ve svých očích směřovaly k nebi. Jako by kdosi shůry vykoupil jejich neštěstí.

     Od těch časů se obyvatelé městečka chodí k soše udivovat nad tím, co dovede mráz, který si nevědomky nosí v srdcích.