Dokázali byste odpovědět na otázku, zdali jste šťastní? Možná ano, ale některým z vás by přemýšlení nad odpovědí zabralo poměrně dost času. Přiznám se, že ani já odpověď na tuto otázku nevidím jednoznačně.
Včerejší pohled na manželství Václava a Ivany v rámci cyklu Manželské etudy očima Heleny Třeštíkové mne inspiroval k zamyšlení nad otázkou životního štěstí. Je to těžké téma, řekne si většina z vás. Asi máte pravdu, ale není to o moc těžší, než ukázat pravou tvář své životní situace, s čímž se oba manželé poprali mistrovsky.
Denně se stýkám se různými lidmi, ať už spolužáky, profesory nebo úplně "nezajímavými" kolemjdoucími. Někteří se usmívají, jiní ne a mě vždycky zajímalo, co se jim odehrává v hlavě, zatímco se mnou tak bezstarostně komunikují. Opravdu je jejich mysl tak uvolněná? Totiž, nemyslete si, že jsem nějaký fanatik a rentgenuji každého, s kým se bavím, ale fascinuje mne, že většina z nás se pod vlivem pudu sebezáchovy stává nedobytnou pevností z emocí, poničených citů a bolestí, aniž bychom dali svému okolí cokoliv znát. Je to kumšt a vy si určitě myslíte, že je to správné. Přece neukážeme ostatním své slabiny, aby jich mohli zneužít, říkáte si. Já si však myslím, že v tom je jeden ze zásadních problémů naší společnosti, který mívá dalekosáhlejší důsledky, než jsme si ochotni připustit.
Vraťme se k Ivaně a Václavovi. Jejich vztah začal idylicky. Dokončili vysokou školu a měli děcka. Jedno, druhé, třetí až páté. Oba podnikali, postavili dům, vše na vlastní náklady. Na první pohled ideální život. Když však paní Třeštíková nahlédla kamerou rodině do tzv. třinácté komnaty, divák měl možnost vidět neúspěch v podnikání, manželské neshody a potíže s dětmi, které vyústily v Ivanin pokus o sebevraždu. Pochybuji, že toto všechno bychom spatřili za plotem luxusní vily nebo v krásném, ale neprosperujícím obchodě. Těžko posoudím, co si manželé způsobili vlastní vinou a v čem zabodovala nešťastná náhoda, ale jsou to věci, které pod maskou jejich úsměvů určitě nevyčteme. Úsměvů, ze kterých bolí koutky. Křečovitost je patrná, přesto celkem úspěšně zakrývají slabá místa životního boje. A já se odhodlaně ptám: Je tento přístup nesprávný? Děláme si vytvářením iluzí o zdánlivé harmonii našich osudů tzv. falešný obraz o společenském životě? Vyplývá napjatost a následný krach mezilidských vztahů právě z té hry na dokonalost? Tentokrát je odpověď jednoznačná - ano. Tím, že se přirozeně bojíme do okolí, které náš neúspěch očekává, vyslat informace o vlastní prohře, ohrožujeme svůj duševní stav a vzájemně rozséváme snahu zachovat kamennou tvář za jakékoliv situace, čímž vzniká deziluze společenského života, která nám mladším zkresluje pohled na život a naše pozdější procitnutí z osobních prožitků bývá trpké. Není pak divu, že mezilidská konverzace probíhá v napjaté atmosféře a mnohá přátelství končí dříve, než se stačí rozvinout. Lidé zkrátka vzájemně poznávají pouze líc svých životů, chcete-li to hezké pozlátko budící závist a zlobu. Rub lidských osudů zůstává ve většině případů skryt.
Ať už tento článek pochopíte jakkoliv, věřte, že ani já nejsem jedním z těch, co vysílají signály o svých pravých pocitech, ačkoliv mne to mnohdy tísní, jenže není jiného zbytí. Ale jsem přesvědčen, že až mě nějaký Václav s Ivanou pozvou na návštěvu dvoupatrové, luxusně vybavené vily plné dětského smíchu a budou mne ujišťovat o tom, že je všechno "perfectly", nezasejí ve mně jediné zrnko závisti, protože jejich život, stejně jako můj, nemá jenom líc. Neštěstí nikomu nepřeji, ale po horách nechodí a k životu každého člověka prostě patří a fakt, že to víme nám dává větší svobodu nejen ve vzájemné komunikaci.
(Foto: web)