Naši předkové vděk nečekají

20.01.2009 14:34

"Čechy moje krásný," říkám si vždycky, když projíždím hranicí naší malebné zemičky. Vracím se rád, ať už přijíždím odkudkoliv. Mé zkušenosti s lidmi v cizích zemích nejsou velké, ale nejsou ani zanedbatelné. Zejména s vrstevníky mám patrné zkušenosti a mám tak možnost srovnávat s mými kamarády a spolužáky, prostě mladými lidmi v Čechách.

Mnoho postarších lidí lká na nezájem a plytkost dnešní mládeže, která si prý netvoří postoje a stanoviska k dění kolem sebe. Hlavu prý mají zabředlou někde v rytmu techna a jejich omezený rozhled spoutává nezájem o cokoliv poučného. Já osobně si tedy netroufám hodnotit své vrstevníky, protože stejnému soudu bych mohl být podroben i já a navíc jsem zastáncem názoru, že duševní bohatství a chuť jej rozvíjet se liší u každého jedince, že je to prostě člověk od člověka, ale stejně mám pocit, že mladých lidí, kteří by rádi rozvíjeli kult osobnosti a zajímali se o minulost a budoucnost stále ubývá. Zejména u nás v Čechách je jich stále méně. A v čem dle mého názoru tkví problém?

Bílina, v níž pravidelně navštěvuji přítele, je město s dlouhodobou tradicí. Jeho vznik zapříčinil příchod Slovanů v průběhu 6. století, od něhož město kvetlo do podoby severočeské perly se zámkem z přestavěného gotického hradu, kostelem sv. Petra a Pavla, hradem Kostomlaty a jinými pamětihodnostmi. Na celou historii nehodlám plýtvat vaším časem, důležité však je, že dnešní podoba města si s jeho původním vzezřením v ničem nezadá. Zámek je nefunkční, spousta pamětihodností, které by mohly být udržovány a zprostředkovávat veřejnosti kulturní programy, jsou zanedbané a přinejmenším mají zazděná okna (lázně, bývalý dům pionýrů, nádraží a spousta dalších) a po dlouhé historii města nejsou téměř ani stopy (snad jen náměstí se nedá upřít šmrnc a čistota). A tak je to se spoustou českých měst - velkých i malých. Totéž se však nedá říct o zahraničních městech, především v západním regionu. Úcta k historii dýchá téměř z každé ulice a každého domu, jehož stěny nejsou potemněny stínem panelového candrbálu českých sídlišť.
 

Zřejmě si říkáte proč píši tak z široka, ale přesně v tomto příkladu se odráží přístup našeho národa ke všemu historicky cennému, včetně dějepisných událostí. S každým režimem, s každou novou érou a politickou ideologií se bourají kamenné hradby, barokní věže, židovské synagogy, ne-li celá města a začíná se znova, s čistým štítem a vygumovaným cárem papíru. Škrtněme co bylo, přátelé, je nová doba, hlásá novodobá vládnoucí garnitura. A vše, co jsme podědili, ať zůstane v prachu stát, dokud to vítr neodvane nebo si to nekoupí zahraniční investor a stát nezačne profitovat. Lidé začínají gumovat i sami v sobě a ač nás školy učí poznávat a sounáležet s historií, nebereme ji jako naší přirozenost, samozřejmost našich životů, bez níž bychom nebyli my a naše současnost. Možná proto je jen opravdu nepatrná část naší generace duševně bezbřehá a většinu mladých sužuje nezájem. Začínáme totiž stále od nuly a nepředáváme to nejcennější - úctu ke kořenům, hlavnímu důvodu ke vzdělávání a snaze stát se součástí něčeho velkého. Avšak nestačí jen nezajímavě vykládané dějiny v hodinách vlastivědy, které působí spíše jen jako vděk našim předkům.

Rozdíl mezi námi a cizími vrstevníky je právě v této problematice. Sounáležitost s dějinami a historií je u většiny amerických, německých nebo anglických vrstevníků naprostou samozřejmostí. Vzpomínám si, jak jsem byl ohromený, když pod pařížskou Eiffelovkou dav britských školáků zpíval britskou hymnu s takovou vervou a hrdostí, že naše česká partička mlčky civěla a také si pamatuji na silný zážitek ze španělských turistů, kteří plačíce zpívali španělskou hymnu v Praze, zatímco u nich doma umíraly stovky lidí po madridském teroristickém útoku. Byl to ohromující zážitek, věřte mi.

Bojím se proto faktu, že až se naše země dostane do svízelné situace (nikde není napsáno, že se to nemůže přihodit), stane se naše národní zapomnětlivost a pasivita naším prokletím. Že jsem negativista? Ale jděte, jen vzpomínejte...

(Foto: Roman Proch)