Na dně oceánu

     Život je zvláštní. Když jsem byl kluk, lidé, včetně mé rodiny by mne nejraději viděli, jak dlabu lidem v dutinách. V devatenácti jsem opustil rodnou hroudu a odešel studovat filmovou akademii do Prahy. Od té doby žiji dva životy. Tedy, abyste mi dobře rozuměli, nejsem duševně zbloudilý bohém, ale režisér, který měl pestrý život filmový, zatímco osobní chřadl samotou a absencí času k rokování u stolu s krásnými ženami. Kočovný život hereček není vhodným přístavem pro filmaře s pevným pracovním řádem a muže důstojných morálních hodnot. Jednu výhodu má profese přece jen skýtá. Teď, když Hitler voskoval knír nad mapou českých zemí, lidé utíkali před blbou realitou všedních dnů do pracovní hal nebo kanceláří, kam před válkou chodili jen za penězi a živobytím. Nejsem výjimkou. Má práce ale nepadá do díry stereotypů. Každý den je život jiný. Na jiném místě. S novými lidmi a novými osudy. Nestěžoval jsem si. Dokud z filmových továren a ateliérů neudělají Němci muniční sklady, práci máme zajištěnou a na nedostatek peněz si tedy nemůžeme stěžovat, tišilo se mé svědomí. Do jisté doby jsem s válkou nesoupeřil. Žili jsme při sobě celkem pokojně. Ona, zlá krutovládkyně, bojovala na západní frontě. Já si žil svou malou svobodu v kulisách mezi přáteli. A žil bych dál. Celý život až do stáří, dokud by mne možná náhodou někdo neutrousil květ na dřevený penál.

     Byl zimní podvečer. Střechy se dmuly bílou pýchou a v oknech se vykreslovaly mrznoucí omalovánky. Psa by člověk nevyhnal. V krbu oheň, na stole proškrtaný scénář, já tupě zíral do okna s nervy drásanými prořídlým rozpočtem. Z vědomého bezvědomí mne vyrušil zvonek. Nervózně jsem dupnul ke dveřím a škubnul jimi. Do podivné až mrazivé životní reality mne vytrhl starý pán v otrhaném ošacení, se ztrýzněným pohledem zuboženého zvířete. Byl to soused. Židovský obchodník, kterému Němci zabavili všechno. Živnost. Včetně lidské důstojnosti. Poprvé se žlutým "Jude" na klopě kabátu jsem jej spatřil značně pohublého uzamykat roletu vyprázdněné vytrýny. Skoro bych ho nepoznal.
     "Co si přejete, pane Fraigel?" optal jsem se s dost lítostným chvěním hlasivek.
     Pan Fraigel se otočil. Zpoza něho vystoupila dívka. Mladé, tak osmnáctileté děvčátko. Nemluvila, jen pokývla na pozdrav. Možná zimou, ale snad studem jí rudly líce a já stále méně rozuměl tomu, co se děje, až pan Fraigel tiše zasípal:
     "Jmenuje se Liora."
     "Milá dceruška, rád ji poznávám. Chcete dál? Mám zatopeno v krbu, zahřejete se alespoň."
     Má výzva byla marná. Pan Kriegel mne vyrušil a téměř neslyšným hlasem povídal:
     "Zítra ráno odjíždím. Dceru se nám s manželkou dařilo od začátku války ukrývat. Nemáme nikoho, kdo by se jí ujal."
     U očí se mu zaleskla prosebná slza a já byl zcela paralyzovaný. Jsem zvyklý dělat okamžitá rozhodnutí, popřípadě improvizovat, ale v tomto rozhodnutí jsem jako téměř vždy duchapřítomný filmový mistr neobstál. Nevěřícně jsem hleděl na Lioru. Tak nevěřícně a tak dlouho, až jsem zaznamenal, že mužík zmizel ve tmě a chladném prázdnu a dívka na prahu mého domu mohla ždímat slzy z černého a pevného copu. Pevného jako pleteného z cívkových drátků.
Od toho okamžiku v mém životě nezůstal kámen na kameni. Dívka našla útočiště v šatní skříni, kterou jsem za pomoci kamaráda, kulisového architekta, upravil tak, aby byla obyvatelná jednou osobou a přitom nebudila přílišnou pozornost v gestapáckých průzkumnících.
     Tím začalo skutečné dobrodružství. Poprvé jsem hrál životní roli. Doma. Na veřejnosti. Na place. Všude mne provázela maska, kterou moji herci nasazují před každým vstupem na scénu a mnohdy ji ani neodhazují, ale nesou celým životem. Jako suvenýr. Jako nesmazatelně vrytý výjev na filmovém páse.
S Liorou nebyl nejmenší problém. Dopřával jsem jí volnost, jak to bylo jen trochu možné. Ona mi vzdávala vděk občasným poklizením či uvařením tradičních židovských pokrmů. To vše za neprodyšně staženými závěsy. Vstávali jsme, když město ulehalo ke spánku. Bavili se, když město spalo. Poslouchali hudbu a zpívali s Gretou Keller. U pianina, na něž roky usedal prach, notovali z Vest Pocket Revue nebo krásně mlčeli, třeba s knihou. Ulehali za svítání. Život měl nepoznanou příchuť. Čím víc jsem pronikal do Liořiných uhelných očí a její čisté dívčí duše, tím víc se mi svíral srdeční sval při pohledu na to, jak leze do temného kouta šatní skříně pokaždé, když se do naší pevnosti vkrádá neohlášený host.
     Před mými filmovými zájezdy dostávala Liora přesné instrukce. Vše vycházelo. Liora byla až neskutečně pokorné a učenlivé děvče.

     Ten den byl tradiční, natáčecí. Já, opírajíce se o maringotku s líčidly a žvýkajíce nezapálenou Viktorku, jsem byl v hovoru s kolegou. Pocítil jsem tlak na rameni. S přátelskou rozšafností jsem se otočil a pohleděl do tváře bílé lebky na čele muže o hlavu vyššího a přísnou čočkou shlížejícího na mé NIC. Bílá Viktorka se neudržela v ústech a s nezadržitelnou přitažlivostí se přibližovala zemi. Dopadla jak trefená laň. Sledoval jsem její pád. Nejhlasitější dopad, jaký jsem kdy slyšel. Kolem mne se totiž rozprostřelo hrobové ticho. Herci, štáb, život - vše se zastavilo. Zajímavé je, že život často zpomalí vždy, když o to nejméně stojíte.
     "Herr Direktor?" pronesla zelená hlava.
     Kývl jsem. Uchopil mne pod ramenem a vedl k přistavěné černé limuzíně. Luxusní limuzíně. Jako režisér bych si na takovou nevydělal ani za padesát filmů.
     A proč to všechno?
     Stesk mladé Liory po rodičích byl silnější, než pevná vůle má i její. Její stesk byl naším soudcem. Utekla za nimi.
     A já?
     Život a má profese mne naučili jedné tezi. Totiž, že celý život hrajeme hru na radost a jsme tak proti sobě, když utíkáme před bolestivou realitou. Věřte mi, byl jsem u toho. Při smrtonosném "Feuer!" se mé plíce trhaly pod nesnesitelným tlakem a já se cítil jak zrníčko písku na dně oceánu. Proklínal jsem den, kdy jsem poprvé zvolal: "akce!". Liořiných nohou na domovním prahu jsem nikdy nelitoval.