Právě se konají přijímačky a jeden student za druhým se schází v avizované místnosti. Někteří si sedají dopředu a dávají se do řeči se svými kolegy. Snad proto, že je znají z předchozího studia, ale zejména proto, že jsou tzv. extroverti, tedy lidé "orientovaní ven". Já vím, čte se to s neobvyklostí, ale zkuste to pojmout tak, že tito lidé navazují na věci, které se odehrávají v jejich bezprostředním okolí. Pokud se po místnosti pořádně rozhlédnete, všimnete si lidí, kteří sedí spíše v pozadí a příliš o sobě nedávají vědět. Navazování nových vazeb a konverzace jim dělá obtíže a tak mají tendenci působit jako šedé eminence. Neprávem! Introverti jsou jedinci, kteří navazují na věci, jež se odehrávají v jejich nitru. Hloubají, přemýšlí a ze svého okolí pouze čerpají podněty k nekonečnému spekulování o věcech možných i nemožných.
Já sám jsem od útlého dětství spíše introvert. Pokud vyhledávám lidskou společnost, tak jenom mezi nejbližšími lidmi a slovo "nedůvěřivost" by mohlo být moje druhé křestní jméno. Ano, jsem takový. Takový v extravertním světě, v němž se od člověka žádá jiskřivá energičnost, otevřenost, oslnivost v rámci veřejného vystupování. V okamžiku, kdy jsem si tento fakt uvědomil, začal jsem přemýšlet negativně a na svou budoucnost jsem se díval skepticky. Byly momentky, kdy jsem se pokoušel využít všech rad a lehce se "zextroverzovat", ale tento pokus spěl pouze k psychickým problémům a ještě větším pochybnostem o mých kompetencích v rámci společenského uplatnění, kterého nemusíte dosáhnout pouze tím, že budete extrovertní. Já měl ale tendenci neustále vnímat tento stav za špatný a nepřijatelný. A právě to byla chyba! Každý z vás, kdo čte tento článek, je naprosto originální a každý z vás zná své možnosti. Jen málokdo z nás však dokáže přijmout sebe takového, jaký skutečně je. Chceme se za každou cenu měnit, abychom se stali členy stádovitého zprůměrování dnešní pokroucené společnosti.
Introverze má jisté nevýhody. Neustále domněnky a vnitřní nejistota člověku znepříjemňují život. I zmíněné obtíže při navazování mezilidských vztahů nejsou příjemné, ale právě introvertní lidé převažují ve vědeckých a uměleckých oborech. Jejich pěstěná duše a dlouhodobé myšlenkové "zabřednutí" v jedné problematice z nich činí stavitele ducha lidského společenství, čímž tvoří zrcadlo extrovertům, kteří se nad problémem dlouze nepozastavují, protože hnedle stojí vpravo a hnedle vlevo (zejména cholerici, tedy labilní extroverti) a připadá jim nadbytečné zabývat se něčím, co pominulo. To je přece dobré, řekla si většina z vás. Proč řešit něco, co se stalo. Možná máte pravdu, ale možná právě ta "zapomnětlivost" dodává extrovertům punc duševní mělkosti, která hraničí s povrchností. Jen vyjímečně se od extroverta dočkáte myšlenky, která by byla zapsána do světové encyklopedie výroků. A pokud ano, bude to nějaký žertovný glos. Když vám budou extroverti vyprávět nějakou životní příhodu, nejspíše se dočkáte příběhu o tom, jak se v autě polili kolou a viděla je při tom pěkná blondýna, kterou měli dlouho v "merku". Introvertovi připadá vyprávění podobných příhod ztrátou času a pokud v okamžiku, kdy se extrovert baví nad svým příběhem introvert promluví, pronese, že jemu by se něco podobného stát nemohlo, protože flašku si před otevřením důkladně "odvzdušní" lehkým pootevřením víčka, načež překormidluje téma na zážitky ze sjezdů ochránců přírody. A je po legraci. Ano, introverti jsou "nudní". Pokud však mají dostatek sebeironie, dokáží být zábavní svou vážností, zejména řeknou-li něco legračního, aniž by si toho byli vědomi. Nechci se nikoho ze čtenářů, kteří si zarytě myslí, že jsou extroverti, dotknout, ale z vlastní zkušenosti musím konstatovat, že extroverti častěji plkají, aby plkali, avšak introverti plkají, aby rozdali část poznatků ze svých úvah, které odkrývají jen pozvolna.
Zdá se, že losy jsou rozdány a nemá význam stýskat si nad svým osudím. Extroverti budou vždy jako smělé zářící hvězdy zpívat v záři reflektorů, zatímco hloubaví introverti jim napíší hudbu a slova, aby projev extrovertů zazněl, a budou se navždy trápit skutečností, že jejich sebekontrola a pochybnosti jim nedovolí střihnout si s extrovertem alespoň duet, čímž netvrdím, že se jim to nemůže s velkým sebezapřením podařit. Museli by však odhodit svou "arogantní nepřístupnost" a na extroverta se alespoň kolegiálně usmát.
Ačkoliv jsem článek napsal s velkou nadsázkou a vědomím, že žádný člověk není úplně vyhraněn ani v jedné z generalizovaných kategorií, a mnozí z nás mají k introverzi i své osobní důvody, o kterých neradi mluví veřejně, vyplynula mi na mysl menší rada pro všechny, kteří se již zařadili. Introverti, nezáviďte extrovertům jejich pocit důležitosti. Být vidět a slyšet ještě neznamená mít zaručený obdiv a slávu. A extroverti, vy nechte introverty alespoň jednou domluvit. Třeba se dozvíte něco velmi zajímavého.
Jeden moudrý člověk mi řekl: "Pane Vršecký, neskákejte do výšky, když na to nemáte centimetry. Zkuste třeba házet oštěpem, v němž budete vynikat." Dneska vím, že měl pravdu.
(Foto: nzgirl.com)