Jiná

     "Ty vole, to je kluk nebo holka?"

     Zuzana nenáviděla tuto větu a nenáviděla sebe. Poléval ji vždy takový zvláštní stud, cítila jak jí pár obyčejných slov probíjí celým tělem. Vždycky pak nervózní přiběhla domů přesvědčená, že už nikdy nevyleze z postele. Ona sama na sobě neshledávala nic neobvyklého. Dělala pouze věci podle citu. Přirozeně, nenuceně. Vnímala se jako ucelená bytost s krátkými vlasy, ošoupanými džínami a ve volném tričku. Věděla, že je jiná než ostatní holky. Však jí taky odstrčily do kategorie "nežádoucích" vždy, když se mezi dívkami rozdělovaly pozice. Její pozice byla individuální. Přijala ji, smířila se s tím, že v jejím případě slovo žena nabývá nepoznaných rozměrů.

 

     Začalo to s příchodem Patricie. Nejdříve ji poznala ve škole. Patricie navštěvovala nižší třídu, přesto se často střetávaly na školních chodbách.

     "Hele, lesba jde." začínala vždycky Patricie.

     Zuzana mlčela, jen se podívala na opačnou stranu a rezignovaně odešla. Nechtěla svár. Cítila chvění. To staré známé, brnkající na nervy při každém slovním útoku na její vzhled. Bylo v něm však cosi nového, hezčího, laskavějšího. S oblíbeností krásné a charizmatické Patricie nabíralo na intenzitě. Bourala totiž kluky ostošest. Dávala jim přísliby schůzky, na které nikdy nedorazila. Přicházeli pak druhý den poražení o to víc, že před sebou tajili, koho vypočítavá kráska obelstila, ačkoliv to jeden na druhém okamžitě poznal. Zavedly se sázky a konkurence v klučičích partách rostla.

 

     "Kdy už ze sebe sundáš ty hadry! Podívej se, jak vypadáš. V práci už se pomalu divěj, když jim řeknu, že nemám syna!" křičel téměř každý den táta a práskl dveřmi. Zuzana jen nadskočila a pak se schoulela na postel.

     Ležela na posteli a přemítala. Cokoliv by pro ni bylo snazší, než vzdát se toho, co má nejraději - sebe samé. Nikoho jiného vlastně nemá. Nemá? Má ji v hlavě a nemůže ji dostat ven. Černé vlasy a štíhlý pas. Snědá tvář a dlouhé prsty zdobené nehty s francouzským lakem. Je fantastická. Zuzana se přistihla, jak dlaněmi podporuje fantastické obrazy. Myslela na ně do rána, vlastně celý další den zase až do večera. Sledovala ji v kolektivu spolužaček. Patričiny jemné dívčí způsoby, laskavou jiskru v oku. Nikdy taková nebudu, myslela si pokaždé Zuzana. Nenáviděla ji, ale zároveň... Už zase o ní přemýšlela celou cestu domů.

 

     Zámek cvakl, dveře se otevřely. Zase ta známá chodba, ale hlasy utichly. Neobvyklý klid. Najednou se objevil otcův stín. Přiběhl k Zuzaně, vtáhl ji do pokoje a na stůl hodil časopis.

     "Co je to?" jeho hlas byl napnutý direkcí.

     "T-t-to je kamaráda, zapomněl si to u mě." hájila se Zuzana.

     "Sou tam samý ženský, nahatý baby! Já si to myslel. Máma mě na to upozorňovala, ale já tomu nevěřil. Myslel jsem, že z naší holky nějaká mužatka nevyroste."

     "A... a... ale..." táta nepustil Zuzanu ke slovu a pokračoval. "Buď se změníš nebo si najdi jiný rodiče. Na nás si tyhle módní výstřelky nezkoušej!" dodal a obvykle práskl dveřmi.

     Zuzana jen strnule hleděla před sebe. Svět se rozsypal na tisíc malých střepů rozřezávajících jí plíce na hadry. Víc než cokoli jiného si přála umřít. Pro tuto noc i každou další.

 

     Na školu už neměla nejmenší pomyšlení. O to méně na spolužáky, kteří nevynechali jedinou příležitost.

     "Ahoj, lesbo..."

     V Zuzaně se tentokrát doslova vařila krev.

     Ze zdi strhla dřevěné pravítko k rýsování na tabuli a začala jím kluka mlátit hlava nehlava. Zanedlouho se kolem nich utvořil hlouček spolužáků pozorující neuvěřitelnou sílu, kterou v sobě Zuzana objevila obklopena tím zlem a nenávistí. Ani ti tvářící se jako dobrodinci a mladí lidé s vysokým morálním kreditem zády nekryli její tvář, dlaněmi nerozháněli kroužek zužující se s přibývajícím množstvím krve na podlaze. Kluk se nehýbal, Zuzana přesto bila. Nemohla si pomoci. Přestala až když uviděla vyjevený pohled Patricie.

     "Nech ho být!" zavedl Zuzanu do reality řev třídní učitelky. Rozrazila dav spolužáků, ramenem narazila do Patricie a utíkala po schodišti výš a výš. Bezmyšlenkovitě stoupala, až se ocitla přede dveřmi vedoucími na střechu školní budovy. Uchopila kliku a mírně jí pootočila. Jemný vánek, jímž zasychaly stroužky slz stékající po tvářích, Zuzaně osvěžil myšlení. Pod sebou měla jen hlubokou propast čítající pět poschodí, vedoucí tam, kde ji lidé nedoženou. Kde se přede vším ukryje a snad dostane možnost prožít nový začátek s lepšími vyhlídkami. Před sebou totiž měla jen temno a nad sebou olovnaté nebe, z něhož se co chvíli spouštěl bolavý déšť. Byla rozhodnuta udělat poslední a zásadní krok. Krok do neznáma. Necítila stach, ba ani nejistotu. Objal ji pocit bezpečí a klidu. Napínala nohu, zavřela oči a...

 

     "Nedělej to!" zakřičel sytý ženský hlas.

     Zuzana se úlekem zakymácela a opřela se o stěnu komína.

     "Někdo by s tebou chtěl mluvit" pronesla ještě žena a zpoza jejích zad vystoupila dívka. Černovlasá Patricie. Zuzana ztratila dech, nedoufala ve význam celé situace a přesto si užívala pocit, na něž dlouho vyčkávala. Usadila se na okraj zdi, sklopila oči a tiše naslouchala nejistě se přibližujícím krokům.

     "Jsi skvělá." zašeptala Patricie.

     "A proč jako? Nevšímáte si mě, zajímám vás jen jako lesba, jako terč posměchu. Ste všichni stejný."

     "Se ti jen zdá."

     "Jak zdá?"

     "Nejsem jako ostatní holky od nás," pokračovala Patricie, "s klukama si jen tak hraju. Baví mě, jak jsou ze mě štajf, ale ve skutečnosti po nich netoužím."

     Zuzana zvedla oči od země.

     "Jak netoužíš?"

     "Prostě mě nezajímaj, netoužím po jejich pozornosti, jsou směšný."

     "A proč mi to říkáš?" optala se Zuzana.

     "Protože si sama sebou. Víš, já tohle neumím. Nedokázala bych se vyrovnat s tím, že bych nezapadla. Já se bez kamarádů neobejdu. I když jich mám pořád míň a většinou jen proto, abych si vyslechla jejich posměch, když jim nekoukám do očí." Patricie se zakoukala do mraků. "Někdy bych chtěla bejt volná jako oni. Jen tak si poletovat, s ostatními mraky si nezáclánět v cestě a doplout až ..."

     "Až kam?"

     "To je jedno."

     Holky se protnuly prsty a obě se zadívaly nahoru. Někde tam to musí být. Nebe přece není tak vzdálené, aby bylo nedosažitelné.