Většina z nás měla nebo stále má o životě nějakou představu. Mít představu o budoucnosti je dobré už jenom proto, že víme kam kráčíme, popřípadě kam bychom chtěli naše kroky nasměrovat. Vidíme však do dálky dostatečně ostrým a střízlivým pohledem?
Koukám na televizi a jen tak z nudy přepínám kanály.
"Oh, Esmeraldo, miluji tě..." pronese nádherný muž k ženě, kterou svírá v náručí.
Zpozorním, připadá mi to připitoměle romantické.
Esmeralda na krásného nápadníka kývne a D'Artagnan ji políbí.
V tom momentě mi hlavou problesklo, jak musí být super líbat a dotýkat se někoho milovaného. Musí to být úplně úžasný pocit, napadlo mě. Oba budeme krásní a splyneme někde u Niagarských vodopádů. Omlouvala mě snad jenom skutečnost, že moje zkušenosti s láskou byly nulové. Ano, nulové. A určitě jsem nebyl jediný, komu byla ukradena příležitost prožít první doteky a polibky bez pocitu zklamání z toho, že nemám tak úžasný pocit, jako při sledování Esmeraldy s D'Artagnanem. Nakonec zjistíme, že láska není okamžitý zásah amorova šípu do srdce, ale že vazbu k druhému člověku si v sobě budujeme po dobu vzájemného poznávání a následného soužití. Jestliže obstojíme, pak milujeme.
Co nám rozostřuje zraky?
Jsou to právě média, která nám formují naše představy o životě. Nikoliv však o životě reálném, skutečném. Odvar reality je totiž prezentován pod záštitou vrstev make-upu, napomádovaných vlasů, dokonalých interiérů a exteriérů, harmonických okolností, které vždy hrají přesně podle předem domluvených pravidel a nikdy nepodrazí toho, kdo je divákem ostře sledován. Všechny ty písničky, které opěvují lásku jako něco nadpozemského, jsou vlastně sentimentálním přežvýkáváním naprosto obyčejných, chvílemi nezapomenutelných životních situací, které prožíváme v rámci vztahů. Nebo nám snad pomáhají udržet si odpovědi na otázku "Proč se svým partnerem ještě stále žijeme, když jeho/její parfém už nám nevoní a náš úžas z charizmatu zadusil zápach ponožek, povalujích se vedle postele?"
To, co hospodyňky považují za milý úprk z reality, si mladý nepopsaný člověk může vysvětlit jako něco, co je možné, co se určitě stane, až přijde ta pravá chvíle. Aby si tyto iluze naplnil, je schopen nenávratně zahazovat skvělé šance s vědomím, že to pravé určitě potká, protože oživlý kufr iluzí někde jistě je a čeká až se bude moci stát součástí života. Krásná Esmeralda však nepřichází, ani D'Artagnan nedorazil na poslední rande. Kolikáte již?
Nechci žádnému čtenáři brát představy o životě, ale já prostě nevěřím, že každá doktorka bude Queenová, každý krásný člověk má i krásnou duši, že má první kancelář bude v centru metropole s prosklenými stěnami, že má sekretářka bude mladá a kreativní. Nemyslím, že dobro se oplácí dobrem a pravda vždy zvítězí. Nevěřím tomu, že za vypadnutí knihy z knihovny mohou duchové, ani že na kolejích čeká vrah.
Jednomu však věřím. Jestliže máme pocit štěstí, nemá cenu, abychom pochybovali a hledali dále. To, co celý život považujeme za ideál je zkrátka mimo dosah, ukryto kdesi v hlavách scénáristů, textařů, kteří alespoň prací dávají průchod svým fantaziím, nebo je najdeme v ateliérech, v nichž naše ideály oživí tlustý upocený rejža, s jehož mávnutím ruky z toho "čehosi" vyprchá život. Nikdo z nás nežije v maskérně, nemá ideální práci, ideálního partnera. Celý život přicházíme o iluze.
Ale co když právě jejich ztráta je k našemu přežití ideální?
Dodatek: Jestliže se dokážeme zbavit tlustých nánosů fantastických kýčů z našich myšlenek a přání, pak ideální věci najdeme. Nevěříte? Zkuste to!
(Foto: Fotobanka.cz)