Harmonikář

15.03.2010 21:14
     Na město padla dusivá deka komínových zplodin. Mráz natahoval palec na stupně pod nulou, ulicemi se šířil tichý praskot mrznoucích stop v rozbředlém sněhu a protahoval se škvírami oken zevnitř vyhřátých očouzeným krbem. Na kraji ulice stály obvodové stěny domu, kde mráz končil svou pouliční pouť za laskavého přivítání shrbeného podivína, který si u planoucího tepla opakoval verše své písně. V noci nezpíval hlasitě, špital si pro sebe. Jen tak. A přesto jistým lidem nedal spát. Právě ticho, to ticho bylo předzvěstí toho, že slunce roztáhne své zlatavé perutě, přijde nový den, podivín vyžene mráz na celodenní pouť a vyjde do ulic zpívat ta slova. Mohl z něho být dobrý trubadúr. Namísto toho na tržištích lidi jen odpuzoval.
 
Dámy a páni,
všichni jsme zváni,
až slunce vyjde,
pro nás si přijde,
černá a hrozná,
každý ji pozná,
jen slyšet nechce,
že blíží se k nám…
 
     Zpíval a na harmoniku přitom hrál malý shrbený mužík ve stínu podloubí. Zpočátku když lidé uslyšeli jeho slova, ukrývali se v sobě samých tam, kam zvuk unavené harmoniky nedosáhl. Jen si s dlaněmi na rtech šeptali cosi o cvokovi, který patří do blázince, a úkryty opustili až když se uklonil a odešel zpět do svého nezastřešeného příbytku. Po čase si obyvatelé až na pár jedinců na jeho zpěv zvykli a muž se stal nepsaným folklorem města.
 
Dámy a páni,
všichni jsme zváni,
až slunce vyjde,
pro nás si přijde,
černá a hrozná,
každý ji pozná,
jen slyšet nechce,
že blíží se k nám…
 
     "Hele, jděte tam pro toho cvoka. Vždyť už z toho věčnýho zpívání musí bejt úplně vyčerpanej." pronesl hostinský restaurace na rohu Tržního náměstí, jehož dlažební kostky v ten den stahoval neobyčejně krutý mráz.
     Dva ovínění mladíci se ujali příležitosti s podivínem prohodit několik slov a ochotně vstali od poskvrněného stolu, aby blázna přivedli. Hostinský jen zpoza okenních tabulí sledoval, jak mladíci na mužíka chvíli hovořili, pak mu uzmuli harmoniku z dlaní, vzali ho pod pažemi a odváděli směrem ke dveřím. Když shrbený muž prošel dveřmi, restaurace dočista ztichla. Ten klid by se dal krájet. Jakoby smrt zatnula své ostří do obvykle hlučících hrdel. Jeden z chlapců hodil mužíkovu harmoniku na pult a jeho usadil ke stolu.
     "Tak co si dáte, dědo? Vaše přání je nám rozkazem." prohodil s úšklebem na rtech.
     Starý mužík se jen rozhlížel po restauraci a jeho zrak spočinul na harmonice, která ležela na výčepním pultu. Nic neříkal. Chlapec do něho slabě strčil a rozkázal mu, aby si poručil něco k jídlu.
     "Jindy máš plnou hubu slov a zpěvů, dědku, a teď mlčíš! Hee?" vrazil do mužíka druhý podnapilý hoch.
     Mužík opět mlčel a seděl jako zařezaný. Jen svými vybledlými zřítelnicemi hleděl do tváří lidí sedících kolem stolu dvou rozpustilých hochů, hrajících si s jeho trpělivostí.
     "Na, tady máš harmoniku a začni!" zařval chlapec a hodil před mužíka jeho nástroj.
     Druhý mladík ho vytáhl ze židle. Všichni kolem napjatě sledovali, jak se mužík zachová. On jen stál a svou harmoniku nejistě svíral v dlaních. Tak spustil. Vydával jakési zvuky. Snažil se zpívat zvesela, přestože se mu lámal jeho starý hlas. Mladíci kolem něho tančili takovou rychlostí, až mu splývali s okolím, které se k jejich skotačení vesele přidávalo hlasitým řehotem.
     "No tak, zpívej, zpívej vesele, dědku!" uhodil do muže roztančený mladík.
     Uhodil s takovou vervou, že vyčerpaný mužík ztratil stabilitu, upustil harmoniku a k úleku všech se bezmocně klátil na podlahu. Harmonika vydechla poslední vzduch, v němž se slunečním světlem vznesl stříbřitý prach dosedající na svědomí všech přítomných. Sál opět ztichl. Pohledy byly upřené na dva kluky.
     "Vy volové. Říkal jsem vám, abyste ho přivedli na polévku a ne abyste ho zabili!" zahřměl hostinský a klekl si k bezvládnému tělu, svinutému do klubka.
     "Ááále, nedělejte se, hostinskej, bavil jste se taky. Všichni jste se tu bavili! Tohle nám na límec nikdo nepřišije, slyšíte?! Nikdo!" zakřičel jeden z mladíků.
     "Zasloužil si to. Neměl provokovat tou svojí pitomou písničkou. Takhle bude líp jemu i nám." ozvělo se restaurací.
     "Ale co s ním provedeme?" napadlo hostinského.
     Za účasti přítomných hostů otevřel hostinský na dvoře za domem hlubokou studnu, v níž se dutina harmoniky po okraj naplnila vodou, až dolehla na samé dno.
 
     Od toho dne se ve městě nic nezměnilo. Idylický cyklon městského života zapadl do svého tradičního řádu. Hořké tajemství měšťanů zetlelo a rozpadlo se v nahnilé kousky vzpomínek. Náměstím se rozprostřel klid. Ticho, na něž nikdo nebyl zvyklý. Dusotu koňských kopyt, štěbetání paniček v cukrárenských předzahrádkách, kloktání malé kašny i dunění radničních zvonů cosi scházelo. Byla to ozvěna harmoniky a hlasu starého mužíka. Najednou bylo slyšet věci, jež její zvuk přehlušil. Lidé viděli skutečnosti, které zastiňovala shrbená záda bláznova. Již se hovořilo o jiných věcech, neboť jeho fenomén pohltila kamenná studna. Lidé už necítili pospolitost a ztráceli se ve vině ze svědectví tak krutého činu. Pokaždé byl vinen někdo jiný. Podezřívavost se stala každodenním stereotypem městského kolorytu. A tak šel čas.
 
     To opět ještě červnově panenské léto vyprostilo ze zajetí zimy poslední zákoutí města, když malicherné švitoření rozsekl drsný hlas.
     "Slyšte, slyšte…"
     Tržní náměstí zachvátil masový zájem poslouchat novodobého posla dobrých i špatných zpráv.
     "Včera, 28. června 1914, byl ve městě Sarajevu postřelen následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este, který týž den svým zraněním podlehl." rozneslo se podloubími a lidé věděli, že tato hrůzná událost je nedobrou předzvěstí.
 
     Té noci prý kdosi v ulicích zahlédl starého mužíka s harmonikou, jehož kroky mířily směrem z města. Šel za vyhoštěným přítelem mrazem a zpíval si svou píseň prý stejně a přece o poznání jinak.
 
Dámy a páni,
všichni jste zváni,
až slunce vyjde,
pro vás si přijde,
černá a hrozná,
každý ji pozná,
jen slyšet nechce,
že blíží se k vám…
 
Kdo se zlu pokloní, ztratí svou tvář,
tak jako prokletý harmonikář.
 

(Obraz: Josef Čapek - Harmonikář, 1919)