Český národ se zapomněl

28.10.2007 21:04

Jen jedno místo na světě patří Čechům.Na ploše stadionu se sešly stovky lidí všech věkových kategorií. Rozezní se národní hymna. Převážná část nejstarších přítomných si stoupne do pozoru, položí dlaň na srdce, přinejmenším náznaky úst doplňuje hudbu slovy. Lidé ve středním věku možná zvážní a z úcty k národní tradici alespoň oněmí, dokud nedozní poslední tón hymny. A ti nejmladší? Většina přítomné mládeže si nedokáže vybavit slova, natož aby se zmohla na jakýkoli projev pokory v rámci slušnosti a úcty.

Jsou na tom ti mladí s tím národním uvědoměním špatně, říkáte si. A máte naprostou pravdu. Nebudu zde vypisovat, jak se člověka jeho národnost dotýká a po celý jeho život s ním tvoří jednolitý celek. Podívejme se však na tuto problematiku z jiného úhlu pohledu.

Máme my mladí nějaký důvod cítit pokoru k symbolům národa? Určitě ano, jsme přece jeho součástí. Ale příležitostí uvědomit si tento fakt není mnoho. Většina z nás se s faktory, které v rámci historie ovlivnily naše současné životy, setká ve škole. Dějepis, hudební výchova nebo český jazyk nás učí skutečnostem, jimiž se od jiných národností lišíme a které jsou k životu v našem státě více či méně důležité. Existuje však možnost si tyto naučené vědomosti, k nimž si každý z nás utvoří jiný vztah, nějak uvědomit v praxi, životní realitě?

Životy našich dědečků a babiček jsou nesmazatelně zjizveny válkami, souboji národností a států. Rozhodně nechci vyzdvihovat hrůzné skutky šílených diktátorů, ale na všem špatném hledejme i dobré vlastnosti. Mezinárodní rozbroje donutily lid semknout v jeden celek, uvědomit si své národní zázemí, státní příslušnost a bojovat za její barvy. Lidé si více vážili vítězství, jež byla tvrdě vybojována, a nemohla by být vítězstvími bez jejich přičinění. Zkrátka politici všech zemí by bez morální či fyzické podpory obyčejného lidu nevyhráli nejmenší bitvu o území nebo čest svého národa. Jsou to tedy starší lidé, kteří cítí sounáležitost se svou státní příslušností, jejíž barvy uhájili svým následovníkům v podobě dnešní mládeže, která však o pocit národního uvědomění převážně nejeví zájem. Nechci tím říct, že války by byly něčím pozitivním. K uskupování a členění národů jsou však velmi podstatným podnětem.

Dnes však kromě sportovních zápasů a jiných mezinárodních soutěžních soubojů nemáme příležitost prožívat pokoru ke své státní příslušnosti, která postupem času pouze rámcuje administrativu a byrokracii všeho druhu. V době, kdy už se i hranice stává pomyslným dělítkem národů, člověk pomalu přestává věřit v dlouhodobější existenci svého státu, jakožto jednotného zeměpisného celku s individuálními symboly a měnou. Je tedy možné divit se nezájmu o národní barvy nás mladých v době tzv. globalizace?

I mezi vámi se jistě najdou tací, kteří tvrdí, že bez národního uvědomění se zcela jistě obejdou. Já však patřím do kategorie lidí, pro něž není domovem celá Země (to je přirozené), nýbrž ten malý národ v srdci Evropy, který je svým dějepisným vývojem zcela ojedinělý. Mám zde svou rodinu, přátele, a moc dobře si uvědomuji, že při návštěvě jiného státu jsem pouhým "vetřelcem" s rozdílnou řečí, zvyky a stále ještě cizí měnou. Je tedy dobré ctít svůj domov, už jen pro hrozbu dalších válečných konfliktů, které by mohly být pro český národ fiaskální. Nezlobte se na mě, ale já nevěřím skutečnosti, že planeta Země jednou bude mírumilovným domovem pro všechny bez výjimky. Kdyby se však světová populace přece jen "slila" do jednoho národnostního celku, byla by ochuzena o mnoho darů a poučení, jež rozlišování národností a kultur s nimi vázaných poskytuje. A ač nepatřím mezi milovníky totalitního režimu, jednou z jeho ideologií by se měl inspirovat celý svět. Tedy, že v národní jednotě je síla.

(Foto: dplast.cz)

V této verzi byl článek uveřejněn na webových stránkách časopisu REFLEX.