Český národ se zapomněl II aneb Cesta k rozpomnění

05.11.2007 14:40

Čtenáři mých článků mají rozmanité názory a reakce. Některé z nich se snažím shrnout do článku a navázat tak na příspěvěk, který je ke komentářům podnítil. Nejinak tomu bylo například u blogu Nemoc postihující 96 % lidu. Také poslední článek věnovaný důležitosti národního uvědomnění vyvolal obsáhlou diskuzi. Např. pan Jiří Dvořák mi elektronickou poštou poslal natolik zajímavé myšlenky, že jsem se rozhodl prohloubit diskuzi na tuto problematiku a podělit se s vámi o jeho náhled na současnou situaci národní hrdosti v České republice, s nímž v mnoha aspektech souhlasím.

Jaká opatření učinila česká společnost v souvislosti s návratem ke kapitalismu? Převzala za pomoci různých "poradců a radilů" všechny hrubé praktiky syrového kapitalismu pod modlou tržního hospodářství a ve své až fanatické zášti ke všem sociálním opatřením neudělala dál v této oblasti vůbec nic. Naopak to, co fungovalo a bylo užitečné přeorala, čímž způsobila totální binec, a navíc tím prohloubila nejistotu a zátěž na existenční předpoklady, kterých byla společnost "přes noc" zbavena, namísto, aby byla vytvořena jakási kontinuita dobrého a racionalizace hospodaření při zachování společenských sociálních opor minulého zřízení. (Autor dopisu zde nechce být chápán jako příznivec minulého režimu, pouze zde aplikuje svůj subjektivní pohled na danou problematiku.) Příkladem zde jde např. britský kapitalismus, který se rozvíjel a vypořádával s realitou existence sociálně slabších občanů, včetně těch, které na své uzemí nechal vstoupit, a řešil situaci tak, aby existence všech vrstev v systému žijících byla nějakým způsobem únosná. České praktiky spočívají pouze v prohlubování sociální nerovnosti. Taková praxe je však sama od sebe špatně udržitelná a zadělává celé společnosti na malér. Média v cizích rukách se řídí jen ziskem, vládnoucí garnitura se prezentuje svými lidskými poklesky při mnohanásobně vyšších příjmech, aniž by se zabývala právě tou většinovou skupinou obyvatel, která tvoří onu potřebnou většinu hlasů pro její setrvání u moci.

Postkomunistická společnost není zvyklá vzít vidle a vyrazit do ulic na obranu svých životních podmínek. Ta "vlečka" návyku podřízenosti z minula je dlouhá, ale dříve či později bude mít také konec. Lidé si začnou své důstojné bytí hájit, a to všemi prostředky. Nepomůže ani chléb nebo hry. Na to je česká společnost otců a matek, vychovaných za minulého režimu k řádu a fundamentální slušnosti dostatečně vzdělaná a vykultivovaná, aby přehlédla zástupné praktiky kapitalistické politiky. Jejich potomci své vychování a názor na sociální spravedlnost nezapomenou, čímž se naskýtá otázka: jak dlouho bude společnosti trvat, než začne protestovat proti vládnutí politické garnitury za své peníze k nechtěným cílům a deformovaným hodnotám? Až to uvědomnění přijde, najdou země koruny české opět samy sebe i svou hrdost na svou příslušnost. Zmizí ČESKO a zůstanou Češi, Moravané a Slezané, a všichni ostatní, kterým tato země umožní tak důstojný život, aby jej mohli za daných okolností prožívat, nikoli přežívat, a to bez rozdílu tvořeném majetností. Tím jsme došli ke skutečnosti, že každý národ má takovou vládu, jakou dopustí aby měl. Je důležité si tento fakt uvědomit, a to dost brzy. Pak i v Evropě, spojené v jeden celek zachováme svá národní pravidla, zvyky a kulturu, a budeme na to patřičně pyšní.

Dopis pana Dvořáka na mě velmi zapůsobil, a nezbývá mi nic jiného, než souhlasit s názory, o něž se s námi podělil. Možná už i tuším, jaký je rozdíl mezi tzv. Západem a Východem, a proč se tato přízviska pro evropské země stále užívají.