U lavice dítě stálo z plna hrdla křičelo. "Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo! Poledne v tom okamžení, táta přijde z roboty. A mně hasne u vaření pro tebe, ty zlobo, ty!". Poznáváte první verše z Polednice, která je jednou z balad Erbenovy Kytice? Matka se zoufale snaží uklidnit své zlobivé dítko využívajíc při tom metodu, která už podle dnešních maminek zdaleka nestačí - verbální pokus o zklidnění. Nejlepší metoda, jak v nejen krajním případě uklidnit zlobivé dítě je fyzický trest, o kterém polemizují také učitelé a profesoři na základních i středních školách.
Většina z vás se shoduje na tom, že opodstatněné fyzické tresty jsou v pořádku, jestliže jejich razance nezachází do oblasti fyzického týrání. Já s tímto názorem nesouhlasím.
Naše společnost trpí dosud nenazvanou nemocí, vředem, který v ni spokojeně bují a užírá její smysl pro obecnou kultivovanost. Lidé se pomocí elektronické komunikace vzájemně odcizují a ztrácejí schopnost a především důvod spolu komunikovat osobně. Zprávy, které jsme se v minulosti ač značně pokroucené dozvěděli od sousedky - drbny, se můžeme dočíst na internetu, a váhání nad počasím s kolegy v práci za nás vyřeší televize, v níž se počasí vysílá každou půlhodinku. Zkrátka důvodů proč se zakecat s neznámými cestujícími v metru, či kdekoliv jinde bylo mnohem více, než je tomu dneska. A ač se to může zdát nesmyslné, člověku se hned ulevilo a nabíral pocit sebejistoty.
Dnešní realita je taková, že většina lidí v dopravních prostředcích nasadí sluchátka, otevře "véčka" nebo čte noviny. Jiní se tváří jako když urputně myslí na vzdálené příbuzné. Vlídný a otevřený člověk aby si pomalu myslel, že cestuje s živoucími mrtvolami. Mnozí z vás se mnou možná nesouhlasí, ale věřte, že je to díky postupnému navyknutí si na tento stav lidské (ne)komunikace. Staly se z nás individuální jednotky plující ve svém vlastním světě a nerudně narážející do sebe, mnohdy beze slova omluvy. Vzor nás straších s lehkostí přebírají i další generace, které díky těmto vlivům přestávají rozumět samy sobě a okolním vrstevníkům. Tvoří si své vlastní individuální světy s vizemi, které je nutí uzavírat se přede vším, co je nevysvětlitelné nebo dle jejich slov "nenormální", což nahrává tomu, že se mladí lidé třídí do skupinek, které mají pocit, že je jejich individualita spojuje, aniž by dokázali přijmout světy druhých - nepochopených, které vnímají díky omezené komunikaci zamlženě a zcela zkresleně. To zpravidla bývá hlavním ohništěm všech konflitků (výjmečně apatického chování a naprostého chladu ve vztahu k okolí) nejen mezi dětmi, ale také mezi dětmi a dospělými, kteří si už s chováním svých ratolestí nevědí rady. Otázkou zůstává, kam až budou schopni ve svém "výchovném fackování" zajít. Zvlčilost dětí se bude neustále zvyšovat, čím hlouběji se bude dnešní společnost ponořovat do mediální propasti, s čímž bude stoupat také razance trestů. Nebylo by lepší vyřešit tento problém v jeho jádru? Říká se, že děti jsou odrazem našeho společenského života. Jednodušší však bude vlípnout facana, než se zamyslet nad tím, kde vlastně celý problém pramení. Mnozí možná namítnou, že autor tohoto článku by také jednu zasloužil, protože tu řeší uzel, který vlastně není možné rozvázat. Já vám nerozumím, vy mi také ne, aniž by jste se o to někteří malinko pokusili. Jsme v pozici dnešních dětí a jejich rodičů. Ale proč se namáhat, když jsme takhle vlastně spokojeni, že?
(Foto: profimedia.cz)