Amalia

 

     Zachoulil jsem se do podzimního kabátu a vykročil z domu směrem k centru. Je mondénní a honosné. Tu a tam člověk narazí na pozůstatek ve stylu a la "je jedno kde, hlavně že stojí". Skleněná kostka, jejímiž útrobami prosvítá železný skelet, působí uprostřed klasicistní zástavby jako halucinace. Člověk zpočátku podezírá sklenku grogu pro zahřátí. Tuto nepříjemnou realitu jsem minul a došel až na roh Zámeckého náměstí. Zahlédl jsem svůj odraz v kouřové výloze, v jejímž nahnědlém obraze jsem mžikem spatřil starý kočárek. Rozpoznal jsem velké kolo zdánlivě protínající malé kolečko. Zastavil jsem, stříškou z dlaní si zastínil průhled výlohou a koukal se na sbírku pečlivě poskládaných předmětů. Na sošky baletek. Na secesní nymfy s divokým vlnobitím vlasových pramenů, zahalujícím jejich ženské půvaby. Na časem pokroucené růžky knižních přebalů. Na poněkud nesympatické plyšové medvídky s došívanými kukadly a končetinami. Na rodinná fotoalba, troubové gramofony. Za panoramatem těchto půvabných předmětů se o dřevěný pult opíral muž. Podsaditý černovlasý pán s černou bradkou sledoval přes svůj letitý cvikr nehybný klid, který byl v obchůdku zřejmě častým zákazníkem. Vykupoval plnou měrou. Jako spropitné zanechal jen beznaděj. Zčistajasna mě napadlo vejít. Nejsem zrovna typ, který musí stát ve středu dění, ale starožitnosti miluji a jistě bude čas na delší povídání, napadlo mě. Navíc mi bylo pána zkvašeného nudou tak trochu líto.

 

     Zvonek nade dveřmi jemně zacinkal, aby ohlásil příchod návštěvníka. Možná ani nemusel. I dýchnutí by v tom napjatém tichu probíjelo. Sépiový tón světla pronikajícího skrze kouřovou výlohu nádherně splýval s vůní napouštědel ošetřujících vzácný nábytek. Všemu vévodila postava starožitníka, jehož proporce mi lehce připomínaly Sašu Rašilova, nejstaršího z rodu. Přišlo mi místné pozdravení. Ale ticho bylo svazující a jazyk snad dřevěnější než masivní pult. Krátké mlčení rozbil starožitník.

 

     "Pozdrav pánbu. Čím posloužím?"

 

Pozdravil jsem a přemýšlel o nějaké kloudné větě, která by přinesla oboustranně vítané konverzační téma. Nakonec ze mě vypadlo přímočaré:

 

     "Vašeho starožitnictví jsem si nikdy nevšimnul, musí tu být krátce."

 

Starožitník stočil pohled z výlohy na ulici a s úšklebkem pokýval hlavou.

 

     "Tento obchod je zde již od pradávna," odvětil, "jen lidé kol něj procházejí a dělají, že ho nevidí. V uších jakési špunty a na očích klapky. Proběhnou kolem výlohy a ani se sem nepodívají. Už dávno nikoho nevyhlížím. Stane se, že sem někdo zabloudí. Tak jako vy. Chodí sem plýtvat sentimentem. Často nic nekoupí. Jejich návštěva mě těší, ale jistě chápete, že z jejich radostných dojmů si na chléb nevydělám."

 

     "Rozumím," dodal jsem jenom a cítil se lehce provinile.

 

Snad by se slušelo koupit jen maličkost. Jednou by se také mohlo stát, že už nebude kam jít.

 

     "Malinko se tu porozhlédnu," pronesl jsem a vzdálil se od mužova pultu.

 

Nebyl příliš sympatický, i když na jeho slovech neleželo zrnko pochybnosti. Předsevzal jsem si, že dneska určitě odejdu s nějakým upomínkovým předmětem. Času na výběr bylo mnoho. Jednou po dlouhé době jsem vysadil z drásavého pracovního kolotoče. A doma? Doma není nikdo. Člověka, se kterým jsem byl kdysi jedno tělo, mi ukradl vír všedních dnů. Na leckteré koření života už nezbývá místo. Ale záleží snad na našich tužbách? Právě mezi těmito cennostmi, které někdo odložil se svým bytím, si člověk uvědomí lehkost jindy tíživých potřeb a přání, které tvoří nekonečnou spirálu našeho žití.

V rukou se mi matně leskly staré pohlednice na pevných papírových deskách. Ti lidé na nich působí téměř mrtvě. Žádná mimika, žádné gesto. Křečovité pózy. Jaká vlastně byla jejich doba? Jací byli…?

 

     Odlesk lesklého předmětu bodal do víček. Mezi pohlednicemi byl zapadnutý malý ženský náramek s temně zelenými kamínky. Opatrně jsem jej vyndal. Magická zeleň se mi vpíjela do očí. Byla hluboká a tajemná jak oči Vesmírné Bohyně.

 

     "Promiňte, za kolik bych koupil tento náramek?" směřoval jsem ke starožitníkovi.

 

     "Ukažte… Není nijak zvlášť cenný. Kamínky jsou skleněné. Protože jsem tenhle náramek našel úplnou náhodou a vy jste sympatický mladík, je váš. Nechte si ho," vybídl mě překvapivě starožitník.

 

     "To nejde. I kdyby částka měla být symbolická, bez zaplacení neodejdu," trval jsem na svém.

 

Položil jsem na pult dvě stovky, rozloučil se a odešel z obchodu ještě dřív, než muž začne protestovat a cpát mi peníze zpátky do kapes. Možná ten náramek nebyl kdovíjak cenný, ale něčím mě uhranul. Byl bych ochoten za něj v daný okamžik dát snad všechny peníze, které jsem u sebe měl, jen abych odešel s ním.

 

     Dorazil jsem domů. Teplé slunce rozpínalo kuchyní své zlaté paže, a přesto šel z tiché hradby mráz. Až do večera budu sám. Sáhl jsem po láhvi bílého vína, které zbylo od poslední rodinné návštěvy, usadil se pohodlně do křesla a v ruce si pohrával se stříbrnou ozdobou. Zasněně jsem si na stropě promítal tváře dívek, kterým náramek zdobil ruku. Malá křehká blondýnka. Elegantní, krásná, přesto nenápadná. Nebo energická bruneta s prsty dlouhými a hbitými jak samurajské meče.

 

     Příjemný limb se propadl ve tvrdý spánek, z něhož mě probralo až svítání, které do velkých oken našeho pokoje vysílalo zprávu o příchodu nového dne. Pro mě opět radostně volného. Když jsem polkl kyselou pachuť vína v mých ústech a promnul oči, sháněl jsem se po náramku. Nebyl nikde. Musel mi vypadnout z dlaní. Od křesla jsem se nevzdálil, hledal jsem proto pod ním. Náramek zkrátka nebyl k nalezení. Ohnutý přes gauč jsem prohledával každý kout pokoje. Najednou jsem jej spatřil. Zase magické kamínky jako broušené z mechu. Podávala mi je nějaká dívčí dlaň. Vyděsila mě. Odskočil jsem od pohovky a s vyděšeným výrazem pozoroval místo, z něhož ruka vystupovala. Věřil jsem, že se mi to nezdálo. Opilý jsem nebyl ani v noci a horkostí jsem taky netrpěl. Napjaté ticho rozsekl jemný šepot. Jako zrychlený dívčí dech. Tísnivý pocit mi zalarmoval všechny smysly. Stočil jsem pohled na dveře. Chtělo se mi utéct a už se do tohoto pokoje nikdy nevrátit. Napadlo mne, že ji tu teď pokaždé uslyším. Všude uvidím tu křídově bílou dlaň. Uprchl jsem z místnosti, oblékl si kabát a vyběhl z bytu. Snad ten strašný pocit vyprchá a já se domů vrátím klidný. Vše má své vysvětlení.

 

     Bezcílně jsem bloumal po zámecké zahradě za náměstím a myšlenky mi protínala stále ta dívčí ruka. Byla jak bezkrevná. Hledal jsem její tvář, otáčeje se za kolemjdoucími dívkami.

Jak vypadá? Jak asi? Poskakovaly mi myslí tisíce představ.

 

     Na dům už doléhalo oranžové světlo pouličního osvětlení. Tuto noc jsem přečkal v bdělém stavu, i když jsem se snažil zbavit předtuchy, že mě doma opět čeká něco nečekaně děsivého. Nezamhouřil jsem oka. Vždyť od dnešního odpoledne tu zřejmě nejsem sám. O svém zážitku jsem nikomu neřekl. Kdo by tomu věřil?

 

     Bylo ráno. Seděl jsem u stolu před obrazem svých myšlenek. Možná dnes zase přijde. Vlastně jsem se na její společnost docela těšil. Napadlo mne, že třeba právě teď je tu přítomna, že ví, co si myslím, co cítím. Chlad kolem ramenou přerušil mé přemítání. Cítil jsem cosi dosedající na mou pravou paži. Hbitě jsem vstal od stolu, až se židle převážila a dopadla na parkety. Přede mnou stála dívka. Jednou rukou se opírala o desku stolu a druhou vzpínala ke mně. Nevěděl jsem co říci. Co bych měl? Vždyť celá situace byla tak absurdní.

 

     "Co tu děláš?!" vyjekl jsem hlasem, který jsem sám nepoznával.

 

Dívka nehybně stála s rukou stále zvednutou ke mně. V ten okamžik jsem ho spatřil. Náramek od starožitníka. Měla jej na ruce.

 

     "Děkuji ti za něj. Je můj nejmilejší," pronesla tichým hláskem.

 

     "Jsem Amalia. Můžeš mi tak říkat, prosím? Prosím…" šeptala melancholicky rozechvělým hlasem.

 

     "Ahoj Amalie. Já jsem Martin a jsem tu doma. Pokud bych měl mít nějaké hosty, určitě bych o nich věděl a snad je sám vybídl, aby vstoupili dál. Jak si mám vysvětlit tvoji přítomnost?"

 

     "Jsem tu s tebou a nejsem tady. Když se na mě díváš, já to vím, ale ty ne. Ráda tě pozoruji. Cítím tvou samotu, tvé prázdno v tom mumraji, kterého jsi každý den součástí."

 

Dívka hovořila a já se cítil jako ve snách. Mluvila krásně. Listovala mou duší jako knihou. Snad ani ten nejbližší člověk ve skutečnosti netuší, jak se cítím, když můj rychlík projíždí nádhernou krajinou a já jej nemohu zastavit. Snad jen přestupní stanice dává jistou naději. A přitom bych tak rád vystoupil a vznesl se na křídlech fantasie až tam, kam ptáci nemohou. Teď je snad ta možnost.

 

     "Tak se třeba posadíme," vybídl jsem Amalii. "Odkud jsi?"

 

     "Vlastně sama nevím. Teď jsem tady s tebou. A tak to má být."

 

     "Ale proč já? Copak je na mě něco zajímavého? Pokud tě snad zajímám jako muž, měl bych ti říct, že touhu po společnosti zahnat můžu, ale žízeň ne. Snad mi rozumíš."

 

     "Rozumím," řekla jistě a s lehkým pousmáním se mi podívala do očí.

 

Spatřil jsem malinkou slzičku na víčku. Rychle ji setřela a rozhlédla se po pokoji.

 

     "Je to tu hezké. Cítím se tu bezpečně. Jsem tu s tebou," zašeptala a dlaní přikryla mou ruku.

 

Všiml jsem si malých jizviček a modřin na předloktí a s překvapeným výrazem jí pohleděl do tváře. Odtáhla se a zjizvená místa si hladila druhou dlaní.

 

     "Nekoukej se na to, prosím," šeptala a oči se jí plnily slzami.

 

Natáhl jsem se pro její ruku a začal ji hladit. Bylo mi té dívky líto.

 

     "Nevěřím, že sis ublížila sama, Amalie."

 

     "Ne, vlastně ano. Ubližuji si sama svou slabostí," pronesla a nadobro se rozplakala.

 

     "Neplač, tady jsi přece v bezpečí. Sama to říkáš."

 

Zvedl jsem se pro kapesníky.

 

     "Tady máš a utři si slzy," říkal jsem zády k dívce hledaje balíček malých ubrousků.

 

Otočil jsem se a… Dívka už na svém místě neseděla. Zřejmě se vrátila do míst, ze kterých ke mně přichází. Náhle byt prostoupilo zase to pichlavé ticho. Bylo mi smutno.

 

     Další slunečné ráno jsem trávil doma sedě v křesle u stolu. Věřil jsem, že nezklame. Věřil jsem, že zase přijde. Její přítomnost mi scházela. A zase ten jemný dotyk na paži. Otočil jsem se, tentokrát klidný, a pohladil ji po ruce.

 

     "Jsem rád, že tě zase vidím," vznesl jsem k ní a zahlédl v její tváři něco, co na ní ještě včera nebylo.

 

Modrý flíček u nádherného, blankytně modrého oka, jehož zář doplňují ohnivě rezavé vlasy stočené do malého klubíčka kolem hlavy. Možná poněkud staromódní, ale k této dívce hezky padnoucí účes.

 

     "Amalie, posaď se," rozkázal jsem přísnějším tónem. "Od koho máš ty ošklivé jizvy a modřiny po celém těle?"

 

     "Já, víš… Já… To…" rozpačitě koktala ona.

 

     "To můj muž," vzlykavě ze sebe vytlačila a zhroutila se na deku.

 

Plakala usedavě. Nemohl jsem ji uklidnit. Byla vyčerpaná. Bolest jejích jizev se vdírala do duše. Usnula.

 

     "Amalie," probouzel jsem ji jemně. Blížil se večer a nechtěl jsem, aby o nás kdokoliv jiný věděl.

 

Nechtěné pokračování způsobila až příchozí SMS:

 

Jsem s kamarady, prespim u nich a dorazím az zitra.

Hezky se vyspi. R.

 

Amalia se mezitím klidně opět usadila na gauči, na kterém dosud tak roztomile spala.

 

     "Musím ti něco říct," řekla tiše a přisedla si ke mně. "Jsou to asi dva týdny zpátky, kdy jsem od jednoho kupce na tržišti koupila tenhle předmět."

 

Z kapsičky svých šatů vytáhla malý křížek, který jsem dostal od maminky k dvacátým narozeninám. Jednoho dne se prostě ztratil a nebyl k nalezení. Okamžitě jsem jej poznal a hladově ho vytrhl z jejích prstů. Nerozuměl jsem. Teď už jsem nechápal opravdu nic. Jak věděla, že patří zrovna mně? Jak si jeho prostřednictvím našla cestu až do tohoto pokoje?

 

     "Víš, i přesto, že je můj otec zámožný, ráda navštěvuji obyčejná tržiště a nakupuji někdy laciné a bezcenné předměty, které ale někomu mohly dělat radost dlouhé roky. Vím, že jsi mi v tom podobný. Překvapuje mě, že ve tvé době hledáš krásu ve věcech, které tvé současníky nijak neoslovují."

 

     "Nerozumím. V mé době? A ty jsi odjinud? Chceš mi namluvit, že tam kdesi máte stroj času a ty ses dostala až sem?" poznamenal jsem ironicky.

 

     "Říkala jsem přece, že tu jsem a nejsem. Ve tvé současnosti bys mne už nepoznal. Změnila jsem se. Vypadám docela jinak. Pokud bys mě chtěl vidět takovou, jaká jsem s tebou, musel by ses narodit bezmála o sto let dříve," smála se a náhle zase posmutněla. "Věčná krása… Co je věčná krása. Říká se, že umřít mladý znamená být mladý věčně. Je to nesmysl. Mrtvá květina usychá stejně jako kůra letitého stromu, který čeká, až ho dobijí. Já… já znám svůj konec, Martine," dokončila své vyprávění Amalia a v jejích očích se opět leskly ty malé krupičky slzí.

 

Já jí tiše naslouchal a skládal si sesbírané střípky.

 

     "Pokud tě dobře chápu, Amali, ten křížek tě zavedl hranicí času až do tohoto roku. Není náhoda, že zrovna já?"

 

     "Tvůj náhrdelník a můj náramek si zkřížily cesty. Mně se zdál ten muž na tržišti hned nějaký povědomý. Další den už na svém místě nebyl, ani žádný další den."

 

     "Jak vypadá tvá cesta časem?" ptal jsem se zvídavě.

 

     "Nevím. Prostě se posadím, pevně stisknu křížek a náhle jako bych spala. Vidím věci, lidi, domy, zkrátka svět jinak. Z tohoto pokoje se už raději nevzdaluji. Tvůj svět je pro mě jiný. Nahání strach. Tady vidím tebe. Mluvím s tebou, cítím tvé dotyky. Jsem ve svém "jinde" a jsem šťastná. Znám svůj konec. A přitom bych moc chtěla žít."

 

     "Jaký konec?"

 

     "Jak bych ti to jen vysvětlila... Mám bohatého otce. Vlastní přádelnu bavlny a barevnu za městem. Je zámožný. Seznámil mě s Fritzem Czernym, mým manželem. Fritzův otec je bohatý investor, a v penězchtivosti jeho nedosažitelný vzor. Ty jizvy a modřiny jsou z Fritzovy vůle. Nikdy jsem ho nemilovala. Bože, jak se mi hnusí ty jeho prázdné šedé oči a úzký obličej s výrazem nalitým nenávistí a touhou po nadvládě nade všemi, kteří ho uznávají. Náš sňatek byl z rozumu. Můj otec byl neúprosný, a Fritz svým hraním na bezbřehou zamilovanost jeho přesvědčení jen umocňoval. Otec se chlácholil. Velmi dobře věděl, za jakým účelem potřebuje, abych si Fritze vzala. Já jen doufala, že si s Czernymi vyřídí obchodní náležitosti ve zdánlivě rodinné atmosféře, a pak budu moci Fritze opustit. Teď vím, že neuteču. Necelý měsíc po svatbě mě zabije. Chtíc či nechtíc. A já hloupá se mu nevzepřu. Nedokážu to," dořekla a opět se rozplakala.

 

     "Tvrdíš přece, že ze své současnosti vstupuješ do mé. To znamená, že se můžeš vrátit zpátky a uvědoměle změnit spád věcí, které nastanou!" snažil jsem se vnést logickou úvahou do našeho rozhovoru malou naději.

 

     "Nemohu, Martine. Po návratu domů si pak z našeho setkání nepamatuji vůbec nic. Jen cítím jakési dozvuky. Víš, jako když se probudíš z krásného snu. Víš, že byl krásný, ale nevzpomínáš si, co se v něm odehrávalo. Musíš znovu usnout, aby ses na svůj život podíval zase z povzdálí. Já se dostanu do tvé současnosti, v níž už dávno nemám být živá. Nemohu proto svůj osud ovlivnit," odvětila jasně Amalia. "A já vidím svou smrt. Cítím jeho pevnou pěst na svých spáncích. A pak ten tupý úder. A… a… pak. Chci to zastavit! Chci to zastavit!" plakala.

 

     Vzal jsem její jemnou ruku opět do své. Zvedla své nádherné modré oči a tázavě pohlédla do mých. Oba ztracení. Tady a teď. Ona necítila něhu dlouhý čas. Její bezbranná krása mě přitahovala. Potřeboval jsem ji ochránit. Bůh mi odpusť. Náš úmysl nebyl jednoznačný. Snad nedostatek fyzického kontaktu, nedostatek citu, nedostatek lásky. Chvěly se mi prsty, potily dlaně, ale nemohl jsem přestat. Dosud pro mě ženská krása byla jen uměleckým vyobrazením v režii přírody. A tehdy jsem ji svíral v náruči a miloval. Laskal ty malé jizvičky s touhou po jejich ztracení. Doufal jsem, že zmizí s euforií, která nás oba prostupovala.

 

     "Oblékni se, venku už svítá," špitla mi do ucha Amalia.

 

Oba zmožení jsme leželi na posteli a nebyli schopni pohybu. Cítil jsem se provinile. Můj hlad po Amalčině dívčím těle ochladl, přesto jsem ji nechtěl ztratit.

 

     "Toto setkání bylo naším posledním. Můj osud je neměnný, to dobře víš."

 

     "Vím," vydechl jsem a chtělo se mi brečet. Nad Amalií, nade mnou, nad absurditou všech událostí, nad propadnutím klamné touze.

 

Naposledy jsem ji uchopil za ruku a zadíval se do blankytně modrého nebe jejích zřítelnic, v nichž se topila síla a naděje. Pak jsem se otočil zády a utíraje si slzy čekal, až Amalia zmizí. V odhrnuté peřině zůstal jen dívčí náramek se zelenými kamínky a můj křížek. Tehdy v noci Amalia naposledy vydechla. Bylo 22. října.

 

     Při mé poslední návštěvě místního hřbitova, na nějž chodím čerpat inspiraci, jsem opět spatřil tu hrobku, jako při každé návštěvě. Krásné, honosné dílo. Familie Hübsch, stojí na velké desce. A pod ní několik jmen a letopočtů. Mě však pokaždé zajímá jediný. Amalia Czerny, geb. Hübsch - *14.6.1889, +22.10.1910. Rodinnou hrobku zdobí sedící dívka opřená o zeď. Oči má zavřené a v ruce svírá věneček z květů. Vytáhl jsem z kapsy malý náramek a nasadil jej nebohé soše na zápěstí. Temně zelené kamínky se v poryvu větru hýbaly a loučily se drobnými třpytkami.

 

     Odcházel jsem vděčný. Mám opratě svého života pevně ve svých rukou a nemusím jej nechat volně plynout se vším smířený.

 

     Amalie… Amalie… Ve svém snu zabloudilas do mého. Amalie, bylas krásný sen.