Tahouni

     Tátova portmonka se na nočním stolku leskla černí. Tomáš neváhal a hladce obrace napřáhnul ruku. Táta neměl zrovna hluboký spánek, ale touha po nočním řahotu byla větší, než dvě zrající dušičky dohromady. Tomáš mrknul okem, aby napověděl, že máme vyhráno. Na špičkách jsme odcupitali do chodby. Na hlavy čepice, do kapes globusky a na nohy pracně navoskované šněrovací bleskovky. A šlo se. Nočním městem. Neony nám prozařovaly duhovky, až se motala hlava. Mé dětské já se cítilo rozdrcené vším prázdnem a tichem nočních ulic. Bylo to neobvyklé.
     "Ještě nebobtnej, to nejlepší tě teprv čeká, blbečku," pronesl Tomáš a já věděl, že se mnou počítá. S ním totiž nikdy není nuda.

     Jednou si Tomáš nabrnknul Galinu Sergejevnu. Rudovlasou Rusku, se kterou se prý seznámil při dopisování se sovětskými přáteli. Slíbili si, že až Galina přijede do Československa, že se s Tomášem vezmou. Galina byla zvláštní. Zlatá spona ve vlasech jí krotila necudně trčící plamen. V jednom uchu měla stříbrnou náušnici s kladívkem a na krku náhrdelník s orlicí bez zobáku. Prý se urazil, když celníky snažně utvrzovala v bezúhonných a ctnostných záměrech v lidově demokratickém státě. Během vyprávění nás všechny přesvědčila, že získání státního občanství pro ni rovněž nebude žádný problém. Galina také neustále opakovala, že je těhotná. Zda je otcem jeden z celníků či jde o suvenýr ze sovět bylo pochvíli hlavolamem v rámci rodinné porady. Dokud Galina nepřiznala, že tím vším je vinen Tomáš. Maminka s tátou, rozčarovaní samotným příchodem rudovlasého šílenství, začali klít. Tomáš Galinu přesvědčoval, že on být otcem nemůže a že už jí to několikrát vysvětloval a že se o cizí dítě nemíní starat. Pak s Galinou zacloumal a s "proč o tom teď kecáš?" ji odstrčil od sebe. V bezmocné a beznadějně opuštěné Galině se probudila kazašská krev dobrodružné horalky. Praštila do stolu, shodila láhev vodky a cosi zakřičela. Poté odhodila židli, přistoupila k oknu a vydrápala se na parapet.
     "Vrazi! Vrazi!" hystericky vřeštila Galina a naše rodina propadla panice. Táta, jako znalý a uznaný hodinář, prohlásil, že takovou ostudu si nemůže dovolit. Maminka opět klela. Jediným klidným členem byl Tomáš.
     "Ať si skočí," pronesl vyrovnaně za stolem a usrkl si vodky.
     Maminka s tátou Galinu prosili, škemrali. Tatínek Galině slíbil hodiny ze Švýcarska a budík značky Prim. Maminka přislíbila, že se o děťátko postaráme společnými silami, jen ať už proboha skočí nebo vleze zpátky, hlavně ať přestane dělat ostudu. Všemu přihlíželo Budějovické náměstí čítající několik desítek zvědavců pečlivě se řadících a radících pod naším oknem.
     Galina slezla. Dostala jen budík a letenku do Sovětského svazu. Od té doby v naší rodině nastal opět na nějaký čas pokoj.

     NON STOP BAR, střídavě se barvilo na mých přivřených víčkách. Tomáš do mě strčil a v momentě jsme se společně octli v pestře osvícené místnosti připomínající cosi mezi barem a zapavoučeným pajzlem. Na okamžik se mi Tomáš ztratil. Zmocnila se mne úzkost. Pocítil jsem však jemné šimrání na krku. Myslel jsem, že si ze mě střílí.
     "Co tu hledáš, koloušku? Už máš po dávno po večerníčku, ne?" řehtala se mladá a spoře oděná černovláska a do úst mi nacpala nedokouřenou cigaretu.
     Brácha mne uchopil za ruku a odvlekl ke stolku vedle obrovitánské palmy a lampy s červeným stínítkem.
     "Nedělej blbosti a nikam nechoď, blbečku!" zavelel a já nehybně pozoroval jak se kolem nás hemží dívky všemožných věků, tvarů, barev a sem tam i ras a poměrů.
     "Je libo vejce natvrdo?" hihňala se drobná blondýnka poté, co sedem zahřála Tomášův klín. Tomáš ponořil obličej do jejích vnadů a cvrnkal podvazky. U toho vydával takové divné vrčení. Jako starý kompresor na našem dvorku. Poléval hladkou kůži koktejlem a upíjel dívkám z pupíku. Rozkošné!
     Jedna z dívek zaregistrovala mou přítomnost a vrhla se ke mně s neobvyklým zájmem. Za chvíli mne ovinul harém mladých sličných slečen. Cuchaly mi vlasy a pletly se je na prsty. Objednávaly mi pití, které mi nechutnalo ani z jejich chlupatých pupíků.
     "Ten je lostomilej, klásnej. To je tvůj brácha?" švitořily nadšeně dívky.
     Tomáš mě snad nikdy nenáviděl více. Koukal na mne vypočítavým pohledem plným miliónů nepřátelských plamínků. Mně to bylo nanejvýš fuk. Utvořili jsem s děvčaty kolečko a tančili až dlouho do noci, zatímco brácha otráveně seděl pod palmou a naléval se drinky.

     Začalo svítat a návrat domů byl neodvratný. Pocit opojení zastínil pocit viny. Z krádeže otcovy portmonky. Z toho, že to všechno praskne. Ale hlavně! Styděl jsem se před sebou a před Tomášem. Nic neříkal. Šel vedle mě a celou cestu mlčel. Nejraději by mne zabil. Ne, nejraději bych se zabil já. A proč? Dívkám jsem slíbil, že až k nám přijdou, tak si je všecky vezmu. A teď abychom se stěhovali do suterénu.